V české politice je jen několik jistot, na které se lze stoprocentně spolehnout. Zaprvé, když prezident Miloš Zeman veřejně promluví, tak uslyšíme tolik peprných bonmotů, že přibude několik soudních sporů. Za druhé, když Karel Janeček ohlásí novou občanskou iniciativu, člověk si může být jist, že půjde především o ezem šmrncnuté uctívání jeho vlastního ega. A poslední se objevuje každé volební období alespoň třikrát – korespondenční volba. Dnes se zaměříme na návrh senátorů, kteří chtějí, aby se ze zahraničí dalo hlasovat už během souboje o prezidentský post v lednu 2023.
Hlasuj, český člověče
Tématu korespondenčních voleb jsme se v posledních 2 letech věnovali několikrát. Ať už šlo o výkřiky Donalda Trumpa, který si stěžoval na hlasy odevzdané poštou v rámci amerických prezidentských voleb, polský průšvih, kdy severní sousedé kvůli chabé přípravě korespondenční volby raději odpískali, či o nekonečný seriál jménem česká korespondenční volba. Když to shrneme, tak jsme krom dlouhých diskuzí nepostoupili vůbec nikam.
Po loňských parlamentních volbách tu ale máme hodně odlišnou politickou situaci. Poslaneckou sněmovnu i senát ovládají vládní strany, které se ke korespondenční volbě staví mnohem otevřeněji. Obecně česká pravice je hlasování poštou nakloněna více, jelikož si stranické vedení uvědomuje, že většina voličů, kteří dnes v zahraničí k volbám raději nejdou, by svůj hlas mohla hodit právě jim. Tím myslíme koalici SPOLU. Piráti lepší přístupnost pro občany v zahraničí kvitují také, jelikož prostě chtějí, aby stát šel svým „klientům“ naproti. Poslední z vládnoucí Pětikoalice – hnutí STAN – je pro také, i když o něco méně okatě. Poprvé za posledních 30 let tak jsme v situaci, kdy by korespondenční volba mohla opravdu projít. Jen je tu jedno velké „ale“. A tím je Tomio Okamura.
SPD zásadně proti
Nejznámější majitel cestovky pro plyšáky proti korespondenční volbě vyrazil jak blaničtí rytíři proti nepřátelům českého lidu. V parlamentu jsou on i jeho partaj ochotny udělat možné i nemožné, aby návrh neprošel, včetně několikahodinového žvanění o ničem. Ani bývalé vládní hnutí ANO se na novinku příliš netváří. Co Okamurovi a dalším kritikům na korespondenční volbě tak vadí?
Hlavním argumentem je, že korespondenční volba nezaručuje tajnost hlasování, jelikož k úpravě hlasovacího lístku dochází mimo volební místnost. Volič může být pod tlakem rodiny či někoho z okolí, což samo o sobě porušuje základní principy svobodných voleb – všeobecné, přímé, tajné a periodicky opakující se. A ano, v tomto ohledu musíme dát kritikům za pravdu. V rámci korespondenčního hlasování skutečně dochází k přesunu odpovědnosti za tajnost hlasování ze státu na voliče. To je zásadní rozdíl mezi kontrolovaným prostředím, ve kterém stát zřizuje volební místnosti, umožňuje volbu za plentou a aktivně prověřuje identitu voliče a nekontrolovaným prostředím, kdy volič za tajnost své volby ručí sám. Kromě korespondenčního hlasování se v nekontrolovaném prostředí odehrávají třeba internetové volby, volby skrze telefon, SMS zprávy či digitální televizi.
Ale říci, že kvůli tomu je korespondenční volba nedemokratická či přímo protiústavní, je mimo. Ostatně většina států EU odevzdání hlasu poštou umožňuje a symbol demokracie, který obdivuje i Tomio Okamura – Švýcarsko – je v poměru klasických a korespondenčních hlasů na celosvětové špici. Kritici totiž z nevědomosti či záměrně přehlížejí jeden podstatný detail.
Vtip je v tom, že v současné době voliči v zahraničí, kteří se nenacházejí poblíž českého konzulátu, mají smolíka. Buď musí cestovat tisíce kilometrů, aby vůbec mohli dostát svému základnímu politickému právu, nebo raději zůstanou doma. To se nyní děje opravdu často, jelikož z odhadovaných 300 000 Čechů, kteří jsou během voleb krátkodobě v zahraničí, se vlastního hlasování tradičně zúčastní pouze zlomek (cca 13 000). V současné době tu tak máme statisíce českých občanů, kterým je volební právo reálně odepřeno. A pokud zvážíme potenciální hrozby (že někteří voliči budou v rámci korespondenční volby hlasovat pod tlakem) a reálnou diskriminaci, kdy množství voličů hlasovat prostě nemůže, tak snadno dospějeme k záměru, že by se kvalita českých voleb (co do vztahu k rovným podmínkám všech českých občanů) rozhodně zlepšila.
Problémy samozřejmě existují
To, že by korespondenční volby české demokracii spíše pomohly, než uškodily, je fakt, ale nesmíme přehlížet úskalí jejich implementace. Současný návrh zákona, kteří podali senátoři, má nedostatky a v konečném důsledku bude hodně záležet na tom, v jaké formě a s jakými pozměňovacími návrhy zákon nakonec projde.
První problém je to, že tento návrh zavádí korespondenční volby v omezeném rozsahu. Volič musí splnit základní podmínku – a to být během hlasování v zahraničí. To samozřejmě může být problém, jelikož návrh reálně vytváří dvě kategorie voličů: tuzemce, který volit poštou nemůže a voliče v zahraničí, který smí. Současná podoba, kdy se každý volič musí vypravit do volební místnosti (a je jedno, jak ji má daleko), je přeci více egalitaristiská a kritici korespondenční volby toho samozřejmě využijí.
Proto nejčistším řešením by bylo zavedení všeobecných korespondenčních voleb, kdy se volič prostě přihlásí k volbě poštou a je jedno, zda hlasuje z Washingtonu, Hong Kongu či Příbrami. Jenže už jen poslat hlas poštou ze zahraničí je pro českou politickou reprezentaci obrovský skok vpřed, takže sen o všeobecném hlasování poštou si zatím můžeme nechat jen zdát.
Druhým potenciálním problémem je rychlost, se kterou by se korespondenční volby měly zavést. V plánu je hlasovat poštou ze zahraničí už v lednu příštího roku během prezidentských voleb. Člověku, který o schopnosti českého státu implementovat nové postupy něco ví, se musejí hrůzou ježit vlasy. Zatímco protlačit zákon lze poměrně rychle, tak přípravy a odlazení systému musí probíhat delší dobu než jeden kalendářní rok.
Navíc by bylo záhodno spolu s volbami udělat také pilotní projekt (během právě prezidentských voleb), který by schopnost zastupiteských úřadů zvládnout poštovní volu alespoň trochu prověřil. Po zkušenostech z Polska bychom očekávali, že se politici poučí, ale zatím to vypadá, že se půjde klasickou českou cestou – tj. uděláme zákon a uvidíme, jak to dopadne. Příznivci korespondenční volby si neuvědomují, že každý neúspěch, byť sebemenší, může nakonec dát za pravdu kritikům.
Buď jak buď, Česko má ke korespondenčním volbám nejblíže za svoji téměř 30letou historii. Uvidíme, zda převáží názor, že volby jsou potřeba či obavy odpůrců, kteří argumentují snížením důvěry občanů ve volby samotné. Vývoj budeme dále pozorně sledovat.
