V think-tanku e-politics.cz několikrát věnovali problematice nízké volební účasti. Na rozdíl od elitistických teorií demokracie [např. Schumpeter 2004; Lipset 1960] zastáváme názor, že nízká volební účast je z principu projevem společenské disfunkce, jelikož při nízké účasti je nabouráno jak klasické pojetí demokracie, kdy veřejná moc vychází z lidu, který řídí exekutivu skrze aktivní participaci v rámci politického procesu [Rousseau 1989], tak neklasické pojetí demokracie, kdy volby zastávají základní formu politické participace s nejnižší společenskou nerovností [1] [Verba, Nie, Kim 1978]. Navíc při vysoké účasti bývají rozdíly v zastoupení jednotlivých sociálních skupin malé, zatímco při nízké účasti mohou nerovnosti vzrůstat [Lijphart 1999].
Češi a účast u voleb: velmi chladný vztah
Již jsme probírali, že občané ČR chodí k volbám opravdu sporadicky. Celosvětový pokles volební účasti (tzv. krize demokracie) se dramaticky projevuje zejména v zemích s postkomunistickou minulostí. Tyto státy vykazují v průměru o 20 % nižší účast než západní liberální demokracie. Při zdůvodnění tohoto markantního rozdílu autoři zdůrazňují nedostatečně rozvinutou občanskou společnost, která má za následek nízkou politickou aktivitu až apatičnost občanů postkomunistických států [např. Howard 2003; Berghagen, Marsh 2007]. Roli může také hrát opadnutí revolučního a demokratického étosu, všeobjímající korupce a zklamání z transformace [Pacek 1994; Kostadinova 2009], či bývalá manifestační funkce voleb v socialistických režimech [Rose 1995; Kostadinova 2003]. Česko není bohužel výjimkou; např. v posledních volbách do Evropského parlamentu byla v ČR zaznamenána 2. nejnižší volební účast v celé EU [2]. Co s tím může Česká republika dělat?
Cukr a bič: hodně cukru zabírá
Techniky, které mohou pomoci stimulovat volební účast, můžeme pro větší přehlednost rozdělovat na pozitivní a negativní, přičemž se věnuji pouze projektům, které mohou vycházet z iniciativy státu či jeho organizací. Začněme s technikami pozitivními. Stát může na voliče pozitivně působit více benefity a snížením nákladů v rámci provedení volby samotné. Zní to složitě, ale opak je pravdou.
Internetové volby a další
Ačkoliv jsme již v několika článcích o internetových volbách tomuto tématu věnovali, není na škodu připomenout, že klasickým příkladem snížení nákladů jsou právě internetové volby. Stát prostě poskytne alternativní možnost, jak odvolit, i těm lidem, kteří dnes z jakéhokoliv důvodu nemohou splnit předepsaný hlasovací postup (zejména dostavit se osobně do volební místnosti), tj. pomůže snížit náklady (požadavky) na provedení volby. V ČR, kde existuje „funkční“ systém datových schránek, by zavedení internetových voleb nemuselo být příliš složitou a nákladnou záležitostí. Stejnou progresi by v ČR znamenalo i zavedení možnosti hlasování poštou.
Plusy, krom očekávaného zvýšení volební účasti, může představovat i postupné snížení nákladů na volby. V situaci, kdy národní parlament schválil zákon o obecném referendu, můžeme předpokládat, že počet celostátních hlasování výrazně stoupne. Při ceně 400 milionů Kč za jedny volby či jedno hlasování se může institut internetových voleb po prvotních nemalých investicích začít postupně vyplácet, jelikož odpadá potřeba tisku a distribuce volebních lístků. Výhodou jsou i přesnější a rychlejší volební výsledky, jelikož ruční sčítání způsobuje až 2 % neúmyslných chyb [Ansolabehere, Reeves 2004]. Na druhou stranu nelze opomenout nevýhody technik, které umožňují voličům hlasovat mimo volební místnost (tj. v nekontrolovatelném prostředí), jako je možné kupčení s hlasy či nátlak okolí na voliče při samotném hlasování.
Volební gambling je populární
Druhou pozitivní možností je zvýšit zájem občanů „bonifikací hlasování“ [3]. Osobně navrhuji specifickou formu finančních zisků za účast u voleb – tzv. volební loterii. Tento nepříliš známý koncept [4] stojí na zajímavé logické konstrukci, že pokud stát platí politickým stranám za obdržené hlasy a získané mandáty, není jediný racionální důvod, proč by část těchto prostředků nemohl přerozdělit také voličům, kteří svojí aktivní účastí u voleb tyto prostředky pomohli alokovat [Linek 2013; Wattenberg 2000].
Peníze nejsou rozdělovány všem participujícím, ale jen úzkému vybranému vzorku. V praxi to vypadá tak, že z aktivních voličů (těch, kteří odvolili) stát náhodně vylosuje několik málo jedinců, kteří si odměnu rozdělí. Výše odměny vzrůstá počtem zúčastněných voličů (např. co jeden volič, to jedna koruna) a počet výherců se zase může řídit logikou, že např. každých započatých 10 % zúčastněných voličů se rovná jeden losovaný výherce. Pokud by volební loterie fungovala v minulých parlamentních volbách v roce 2013, bylo by rozdělováno 5 007 212 Kč (počet odevzdaných hlasů) mezi 6 šťastlivců (celková účast 59,48 %) [ČSÚa].
Výhodou této nenásilně-motivační techniky je i poměr nákladů a „výnosů“. Tato metoda byla zatím odzkoušena pouze ve volbách třetího řádu (akademické volby) s velmi povzbudivým výsledkem, jelikož poměr mezi náklady (5 mil. Kč) a výsledným zvýšením účasti (byly zaznamenány i 25% nárůsty) je naprosto nejvýhodnější za všech dostupných stimulačních technik.
Hlavním problémem je etické hledisko, jelikož z důvodu platby občanům za účast u voleb (i když ne všem plošně) může být volební loterie chápána jako neetická degradace demokracie. Na druhou stranu zastánci této alternativy mohou argumentovat tím, že pokud je nemorální platit občanům za účast, je stejně nemorální platit stranám za hlasy a mandáty.
Navíc, pokud v ČR existuje akutní problém občanského nezájmu o volby, etické hledisko je nutné diskutovat s ohledem na krizi legitimity volených orgánů při nízkých hodnotách účasti. Např. prezidenta M. Zemana ve skutečnosti během druhého kola volilo pouze 2 717 405 voličů, což může být interpretováno tak, že od zbylých 2/3 elektorátu (přesně 5 717 536 voličů [5]) hlas neobdržel [ČSÚb]. Dvě třetiny oprávněných voličů buď volily někoho jiného, nebo je jim prezident úplně buřt. Smutná čísla české demokracie, které mohou zpochybnit opravdovou legitimitu některých volených zástupců a institucí.
Ve 2. části článku se budeme zabývat negativními motivačními technikami s příznačným podnadpisem „Cukr a bič: s bičem opatrně.“
Zdroje:
Ansolabehere, S., Reeves, A. (2004): „Using Recounts to Measure the Accurancy of Vote Tabulations: Evidence from New Hampshire Elections 1946-2002.“ Caltech/MIT Voting Technology Project. [online] http://vote.caltech.edu/sites/default/files/vtp_wp11.pdf (22. 11. 2014).
Bernhagen, P., March, M. (2007): „Voting and Protesting: Explaining Citizen Participation in Old and New European Democracies.“ Democratization. Vol. 14, No. 1, s. 44-72.
ČSÚa – Český statistický úřad. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané ve dnech 25. 10. – 26. 10. 2013. [online] http://www.volby.cz/pls/ps2013/ps2?xjazyk=CZ (25. 2. 2013).
ČSÚb – Český statistický úřad. Volba prezidenta republiky konaná ve dnech 10. 1. – 12. 1. 2013. [online] http://volby.cz/pls/prez2013/pe2?xjazyk=CZ (22. 2. 2015).
Howard, M., J. (2003): The Weakness of Civil Society in Postcommunist Europe. Cambridge: Cambridge University Press.
Kostadinova, T. (2003): “Voter turnout dynamics in post-Communist Europe.” European Journal of Political Research. Vol. 42, s. 741-759.
Kostadinova, T. (2009): “Abtain or Rebel: Corruption Perceptions and Voting in East European Elections.” Politics and Policy. Vol. 34, No. 7, s. 691-714.
Lijphart, A. (1999): Patterns of Democracy. New Haven, London: Yale University Press.
Linek, L. (2013): Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České republice v letech 1990-2010. Brno: CDK.
Lipset, S. (1960/1981 nové vyd.): Political Man. The Social Bases of Politics. Baltimore: John Hopkins University Press.
Pacek, A. (1994): „Macroeconomic Conditions and Electoral Politics in East-Central Europe.“ American Journal of Political Science. Vol. 38, No. 3, s. 723-744.
Rose, R. (1995): „Mobilizing Demobilized Voters in Post-Communist Societes.“ Party Politics. Vol. 1, No. 4, s. 549-563.
Rousseau, J., J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda.
Schumpeter, J., A. (2004): Kapitalismus, socialismus a demokracie. Brno: CDK.
Verba, S., Nie, N., H., Kim, J. (1978): Participation and Political Equality. A Seven-Nation Comparison. Chicago: Chicago University Press.
Wattenberg, M., P. (2000): „The Decline in Party Mobilization.“ In: Dalton, R., J., Wattenberg, M., P. (eds.): Parties without Partisans. Political Change in Advanced Insdustrial Democracies. Oxford: Oxford University Press.
[1] Volby totiž nejsou jediným prostředkem, jak ovlivňovat náplň veřejné politiky. Dostatečně silná účast ve volbách by tak měla vyvažovat nevolební a z principu nerovné ovlivňování politického procesu, jako je např. lobbing.
[2] Smutný historický rekord drží sousední Slovensko, kde hlasovalo pouze 13 % oprávněných voličů. Česká republika měla účast jen o 5,5 % vyšší.
[3] S bonifikací hlasování se bohužel v ČR setkáváme již dnes, ale v rovině spíše zločinného spolčení. Kupování hlasů provází volby již o nepaměti a v ČR se tato praktika také vyskytuje, zejména v chudších oblastech jako jsou severní Čechy či Moravskoslezský kraj. Tato praktika však závažně narušuje demokratický řád a z toho důvodu je nežádoucí a trestná.
[4] Přichází s ním např. M. [Wattenberg 2002], u nás zřejmě poprvé diskutoval L. [Linek 2013].
[5] Součet hlasů pro K. Schwarzenberga a nezúčastněných voličů.
