S blížícími se volbami do Evropského parlamentu se již tradičně objevuje oblíbené téma povinné volební účasti v České republice. Prvenství za tento rok si připisuje prezident Miloš Zeman, který v nedávném rozhovoru pro think-tank Evropské hodnoty vyslovil podporu povinné účasti. Na první pohled se není čemu divit. Účast při parlamentních volbách osciluje okolo 60 % oprávněných voličů a to je ten lepší případ. Volby do senátu, volby do zastupitelstva krajů a hlavně volby do Evropského parlamentu pouze výjimečně dosahují 40% hranice.
To, že Češi nemají o volby prvního řádu zájem a na volby druhého řádu doslova kašlou, je neoddiskutovatelný fakt. Na druhou stranu oblíbené české řešení „uděláme zákon a všechno bude v cajku“ je naivní a trochu hloupé. Miloš Zeman si za příklad vybral Belgii, což nebyl zrovna šťastný tah. V teoretické rovině sice dosud volební povinnost pro všechny Belgičany trvá a například za absenci u posledních 4 voleb můžete ztratit volební právo až na 10 let či být odsouzen k veřejně prospěšným pracím, důležité však je, že prokuratura od roku 2003 zákon nevymáhá kvůli kritice ze strany lidsko-právních organizací. Jiné evropské státy (Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Nizozemí, Rakousko, Řecko a Švýcarsko) sankcionují absenci u volebního klání buď domluvou či nepříliš vysokou pokutou.[1]
To málo, co jsou dlouhodobé výzkumy volební účasti schopny prokázat, zdánlivě hraje do karet příznivcům povinné volby: státy s volební povinností mají o 10 – 15 % vyšší volební účast než země s dobrovolnou účastí (Gratschew, Pintor 2002: 108, 110). V tomto momentu se však nabízí otázka, zda se potenciální 10% nárůst participace z důvodu zavedení zákonného klacku na líné voliče se České republice a potažmo české liberální demokracii vyplatí. Osobně se domnívám že nikoliv.
Demokracie vyjádřená procenty
Problém je totiž v samotném postulátu vyšší participace = lepší demokracie. Procentuální výše participujících ve volbách nemusí být (a nejspíše není) dobrým indikátorem kvality demokracie (viz Dahl 1989 nebo Sartori 1993). Kdyby nepřišel k volbám nikdo, bude to pro demokracii stejný problém, jako kdyby přišli úplně všichni. Zkušenosti s 99% účastí v ČSR/ČSSR máme, ale do vzorné demokracie měly roky 1948-89 velmi daleko. Tím chci říci, že je skoro nemožné stanovit objektivní cíle, které by měla povinná volební účast naplnit. Kdy bude Miloš Zeman spokojen, až přijde volit 68 %, 73 % nebo 91 % oprávněných voličů?
Druhý problém vidím v macešském přístupu české státní správy k potenciálním voličům. Osobně si myslím, že primárně bychom se měli zabývat otázkou, co by mohl český stát pro občany udělat, aby k volbám přišli i bez změny zákona. Bič bývá upleten rychle a snadno (volební povinnost a případné sankce), ale druhá možnost v podobě cukru dovoluje voliče nalákat nenásilně a bez kontroverze.
Nevoliči mezi námi
Důvody, proč Češi zůstávají při volbách doma, se různí. V průzkumech veřejného mínění můžete nalézt pestrou paletu vysvětlení, od hlubokého znechucení politikou a politiky až po nedostatek času pro provedení vlastní volby. Co s tím státní správa může dělat? Kromě zavedení povinné volby (negativní přístup) a strkání hlavy do písku (nejjednodušší přístup) stát může nabídnout přívětivější podmínky pro provedení volby pro občany, kteří by k volbám rádi přišli, ale brání jim v tom tzv. bariéry pro vstup. S lidmi, kteří volit nechtějí a nebudou či ztratili důvěru v politiku, bohužel nesvede nikdo nic, ani kdyby se na hlavu stavěl a vymýšlel sebedrakoničtější zákony. Ostatním nevoličům, kterým do posledních 6 voleb „prostě něco vlítlo“, pomoci lze a to celkem snadno.
Každá interakce se státem či státní správou něco stojí, ať přímé peněžní prostředky (poplatky), váš čas (fronty na úřadech) i nepřímé náklady (dojíždění, ušlý zisk apod.). Podobně to platí i u voleb. Pokud bariéry jsou příliš vysoké, občané zkrátka neparticipují. Volební proces v ČR je v porovnání s Evropou velmi rigidní, fixován na místo bydliště a nenabízející alternativy. Pokud nechcete volit v domovské obci a nestihnete si vyřídit volební průkaz (na každé volby nový), máte smůlu. Jste v zahraničí a ČR nemá v dané zemi konzulát, máte smůlu. Jste nevidomý a nechcete volit spolu s asistentem, máte smůlu. Přitom zavedení alternativní možnosti volby nemusí znamenat náklady ve stovkách milionů korun a roky vývoje. Např. zavedení korespondenční volby, kdy hlas prostě pošlete ve třech obálkách, by mohlo úrovni participace prospět více než pokuty a sankce. Studenti na VŠ, občané v zahraničí a lidé se sníženou pohyblivostí by tuto možnost nepochybně kvitovali.
Nejdříve možnosti, pak pokuty, pane prezidente!
Zdroje:
Dahl, R., A. (1989): Democracy and its Critics. New Haven, Lodon: Yale University Press.
Gratschew, M. and López Pintor, R. (2002): ‚Compulsory Voting‘ in Voter Turnout from 1945 to Date: A Global Report. Stockholm: International IDEA.
Sartori, G. (1993): Teória demokracie. Bratislava: Archa.
