Volební systém Demokracie 2.1 pod lupou

I do kanceláře e-politics.cz dosáhly zvěsti o novém a revolučním volebním systému matematika a miliardáře Karla Janečka. Jeho návrh s názvem Demokracie 2.1 (D21), jenž má „posilovat hlasy informovaných voličů, aniž by narušil rovnost hlasování“, od základu mění nejen českou volební praxi[1], ale i zažitou představu o mechanismu výběru kandidátů v demokratickém zřízení. Ačkoliv redakce usilovně pátrala po alespoň podobném volebním systému,  který by se blížil Janečkovu návrhu, nenalezli jsme nic srovnatelného.[2] Z tohoto důvodu provádíme alespoň menší analýzu možných dopadů na stranický systém ČR a potenciálních rizik. Redakce děkuje spolupracovníkům K. Janečka za vstřícný přístup a rychlé poskytnutí potřebných podkladů.

Většinový systém s modifikací

Ačkoliv autor tvrdí opak, Demokracie 2.1 je v podstatě modifikovaným většinovým volebním systémem[3], ve kterém volič disponuje více hlasy, než je rozdělováno mandátů. Podle Janečka by mělo v ČR vzniknout 81 volebních obvodů, ve kterých budou rozdělovány 2 mandáty, přičemž v každém budou moci politické strany postavit maximálně 2 kandidáty. V konečném důsledku to znamená snížení počtu přidělovaných mandátů z nynějších 200 na plánovaných 162. Volič má k dispozici celkem 6 hlasů: 4 pozitivní a 2 negativní, přičemž za každý plusový hlas se kandidátovi jeden hlas přičte a za každý minusový jeden hlas odečte. Poslanecký mandát získají v každém volebním obvodu dva kandidáti s největším počtem platných hlasů. Volič s nimi může nakládat pouze omezeně:

1) volič disponuje max. 4 hlasy, přičemž nemusí použít všechny; 2) počet minusových hlasů u jednoho voliče může být roven maximálně jedné polovině počtu plusových hlasů, tzn. aby mohl volič využít jednoho minusového hlasu, musí nejprve dát alespoň dva plusové; 3) hlasy nelze kumulovat; 4) volič nemůže dát kladný a záporný hlas zároveň jednomu kandidátu.

Jaké jsou podle Janečka výhody?

Systém má zaručit posílení hlasů informovaných voličů a eliminaci všeobecně negativně vnímaných kandidátů. Tohoto účinku se dosahuje volbou osobností v kombinaci s efektem více hlasů, kdy má informovaný volič při zachování rovnosti hlasů větší vliv na výsledek voleb. Web parlamentnilisty.cz uveřejnil článek s výsledky přepočtu parlamentních voleb z roku 2013 na základě parametrů nového volebního systému. Experiment provedla agentura Market Vision ve dnech sněmovních voleb na vzorku 2533 respondentů. Respondenti byli požádáni, aby do dotazníků uvedli svoji volbu ve volební místnosti včetně preferenčních hlasů, a následně byly výsledky přepočítány dle Janečkova systému. Výsledky ukázaly, že KSČM a Úsvit by nezískaly ani jeden poslanecký mandát, naopak hnutí ANO by posílilo téměř o třetinu. Systém by však zabránil ve vstupu do parlamentu jak A. Babišovi, tak M. Kalouskovi. Absolutním vítězem v počtu kladných hlasů by se stal K. Schwarzenberg.

Ačkoliv vypadá návrh Karla Janečka slibně, existují minimálně 4 oblasti, ve kterých nový systém částečně pokulhává, či je jej třeba více rozpracovat:

Konceptuální nedostatečnost

Hned za první problém bychom označili přílišnou fixaci na mechanismus výběru kandidátů v rámci politického systému. Laicky řečeno, volební systém je asi tou poslední věcí, která skutečně štve českého voliče a kterou je potřeba urychleně řešit. Předpoklad, že pokud změníme volební zákon, tak politika bude najednou čistější než lilium, je přinejmenším naivní. V současných 197 nezávislých státech se můžeme setkat se širokou paletou volebních systémů, avšak žádný dostupný výzkum zatím nespojil prosperitu či pozitivní progresi komunity s podobou mechanismu výběru zástupců. Tím chceme říct, že prosperita a blahobyt (ať si pod tím představujeme cokoliv) je ovlivněna hlubšími a dosud nepopsanými proměnnými, než je pouhá selekce vůdců.

Procesně-legislativní překážky

S tím souvisí i druhá problematická oblast. Návrh zcela odporuje základním ustanovením určujícím podobu volebního systému pro Poslaneckou sněmovnu (čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky). Ten stanoví, že volební systém má odpovídat zásadám poměrného zastoupení, přičemž Janečkův návrh je bezesporu pravý opak (alespoň z politologicko-právního pohledu). Dalším krokem je tedy novela Ústavy České republiky s podporou kvalifikované většiny v Poslanecké sněmovně (min. 120) a Senátu (min. 60 % z přítomných senátorů). Pamatujme, že od roku 1993 bylo přijato pouze 7 novel ústavy a na prosazení tohoto návrhu budou podporovatelé K. Janečka potřebovat opravdu široký konsenzus v obou komorách Parlamentu ČR s tím, že chce vlastně zrušit 38 poslaneckých mandátů.

Teoreticko-participační skřípění

Třetí problematickou oblastí je použitý konstrukt „informovaného voliče“. Chápeme Janečkovu snahu o bonifikaci těch voličů, kteří se o politické dění dlouhodobě zajímají a mají tak (podle autora návrhu) větší přehled o jednotlivých stranách a kandidátech. Tito voliči se mohou lépe rozhodovat, jelikož jejich rozsah informací k analýze nabídky volebních programů je teoreticky širší než u jiných voličů. Důležité je však slovo teoreticky. Tento použitý teoretický model pracuje s předpokladem, že volič se rozhoduje racionálně na základě relevantních informací (teorie racionální volby). Ve skutečnosti stranická identifikace a sympatie ke konkrétnímu kandidátu vznikají také v rovině emoční a impulzivní, přičemž vliv racionální a iracionální složky v rámci voličského rozhodnutí může být velice proměnlivý. Z tohoto důvodu ospravedlnění implementace nového volebního systému stojí na velmi vratkých teoretických základech. Honba za informovaným voličem v tomto případě spíše chimérou než relevantním cílem.

Libušina věštba

Čtvrtou, ale neméně závažnou oblastí jsou dopady většinového volebního systému na tuzemskou politickou scénu. Ano, český volební systém není ideální, jelikož (laicky řečeno) upřednostňuje reprezentativnost zastupitelského tělesa před efektivní vládou se silným mandátem, což několikrát bylo kritizováno předními českými politology [např. Novák 2002]. Návrh D21 však představuje úplný opak, proto si dovolme trochu fantazie. Z vytvoření malých 2 mandátových obvodů budou na 99 % profitovat dvě největší politické strany (ANO a ČSSD). Další stranou, která možná získá pár mandátů, bude KDU-ČSL, a to pouze díky moravským volebním baštám. Ostatním parlamentním stranám (KSČM, TOP 09, ODS a ÚSVIT) zůstane v rukách Černý Petr. Hypotetický výsledek implementace D21 po dalších volbách? A. Babiš sice kvůli negativním hlasům nebyl zvolen poslancem PS PČR, ale jeho hnutí, které stále řídí železnou rukou, výrazně posílilo pozice na úkor opozičních stran. Otázkou zůstává, zda si český volič pomohl. Celou podstatu problému vystihuje poslední z předpřipravených dotazů na stránce kareljanecek.com: „Co když se v budoucnu ukáže, že zastoupení není dostatečně reprezentativní a systém se chová příliš většinově?“ Odpověď hodná krále Šalamouna: „V tomto málo pravděpodobném případě je možné změnit parametry systému tak, aby vyhrálo více kandidátů, například tři.“

Shrnutí

D21 je velmi zajímavým řešením při vícečetném rozhodování, které opravdu může vytlačit nepopulární osobnosti z politického kolbiště. Vyjádření negativních preferencí považujeme za konstruktivní, jelikož pouze souhlasné „ano“ s kandidátkou není progresivním přístupem. Na druhou stranu malé volební obvody (1-2) jsou zdrojem disbalance mezi vyjádřenými preferencemi elektorátu a přidělenými mandáty. Vzhledem k účinkům volebních systémů s malými obvody nemůžeme věřit tvrzení, že „systém nijak nepoškozuje menší demokratické politické strany a že hlavním kritériem úspěchu stran je jejich schopnost nabídnout voličům ze svých řad i z vnějšku seriozní kvalitní kandidáty.“ Vzpomeňme si na Faragovu UKIP v nedávných britských volbách[4]. Otázkou zůstává, proč systém neaplikovat na větší obvody (cca 5-20).

Zdroje

Novák, M. (2002): Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země. MPÚ.