Obec Rokunohe v prefektuře Aomori jako poslední radnice v Japonsku ukončila testování DRE terminálů a od letošních voleb znovu používá pouze papírové lístky. Skončilo tak 16 let experimentů s novým a progresivním způsobem sčítání hlasů. Co se tedy nepovedlo v zemi, dnes již znamená zítra?
Nejdřív nadšení, pak zklamání
Zkušenosti radnice v Rokunohe se v mnohém podobají ostatním obcím. První pilotní test proběhl v roce 1999 ve městě Kawaguchi nedaleko Tokia. Další pilotní testování proběhlo v červenci 2002 v obci Niimi, kdy skrze terminály s dotykovou obrazovkou hlasovalo 19 381 voličů (6 % elektorátu). Po zdařilých testech parlament povolil použití DRE v místních volbách speciálním zákonem, který jehož působnost měla být postupně rozšířena také na volby parlamentní.
První zádrhel se objevil v červenci 2003 při testu v obcí Sabae a Kani, když v některých případech nefungovala přenosová síť a volby v Kani musely být opakovány. Nadšení opadlo a zákon, který měl rozšířit elektronické hlasování, byl potichu stažen. Z výzkumu provedeném ministerstvem vnitřních záležitostí a komunikací (Sōmu-shō) z roku 2010 vyplývalo, že 90 % municipalit o žádném způsobu elektronizace voleb neuvažuje. V testech tak po roce 2010 pokračovalo jen Kjóto, Niimi a právě Rokunohe.
Peníze jsou vše
Rokunohe DRE terminál (viz obrázek výše) použilo od roku 2003 celkem 6krát, a to s dobrými výsledky. Rychlost systému byla opravdu impozantní, sečtení výsledků trvalo v průměru 23 minut a za celou dobu systém nevykázal závažnější chybu. Využívání zastavil zcela prostý důvod: Dodavateli se nevyplatilo dále vyvíjet a updatovat systém, který už využívala pouze jedna malinká obec s desetitisícem obyvatel. Místní člen volební komise to pro deník Mainichi okomentoval slovy: „Je hanba, že nám vzali něco, na co si místní lidé už zvykli. Je možné, že to znovu zavedeme, pokud japonská vláda přestaví novou inciativu.“
Ostatně náklady byly hlavním důvodem, proč od DRE kiosků ustoupilo největší město zahrnuté v testovacím programu – bývalé hlavní město Kjóto. Náklady na jedno hlasování vyčíslilo na 36 milionů yenů (cca 7,7 milionu korun), což bylo násobně více než při použití tradičních papírových hlasovacích lístků.
V Japonsku byl rozvoj hlasování skrze kiosky zkrátka omezený. Náklady násobně převyšovaly klasické techniky, opakování voleb snížilo důvěru v novou technologii (podobně jako ve Finsku) a zbylé obce nebyly z hlediska velikosti atraktivní pro samotné výrobce. To byl smrticí koktejl, který zapříčinil, že volič nadále bude psát jméno kandidáta či strany na prázdný volební lístek tak, jak se to děje v Japonsku už po desetiletí.
