Tento měsíc skončí jedna epocha evropské politiky. Angela Merkel již nebude znovu kandidovat a chystá se do politického důchodu. Seznam jejích úspěchů je úctyhodný: 16 let spolkovou kancléřkou, nejmocnější žena světa a defacto lídryně Evropské unie. Žena, která dokázala zachránit CDU po skandálu s tajným financováním, morální autorita, která se proslavila svým „Wir schaffen das.“ Vůdkyně, za kterou bude hledat těžce náhradu nejen CDU, Německo, ale i celá Evropská unie. Dnešní článek bude politickým epitafem. A taky předpovědí toho, co může Česko čekat po jejím odchodu.
Ze západu na východ a pak sjednocení
Život Angely Merkel ukazuje složitost dějin 20. století. Ačkoliv se narodila ve Spolkové republice Německo, kvůli otcově práci se v roce 1954 přestěhovala do NDR. Vystudovaná chemička část své doktorandské kariéry strávila v Praze, jelikož Češi měli takový výkřik techniky, jako byl počítač IBM na simulace chemických reakcí. Zde se také naučila česky a s řadou vědců ji pak pojilo dlouholeté přátelství.
Před pádem Berlínské zdi se mladá Merkel politicky angažovala pouze v nutných mezích, kdy vstoupila do Freie Deutsche Jugend, obdoby československého Svazu socialistické mládeže. V roce 1978 odmítla spolupráci se Stasi a do roku 1990 pracovala jako vědecká spolupracovnice na Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDR v Berlíně. Do aktivit východoněmeckého disentu se nezapojila.
Právě pád Berlínské zdi Merkel přivedl do politiky, kdy vstoupila do nové strany Demokratischer Aufbruch (DA) a účastnila se vyjednávání o sjednocení Německa po boku východoněmeckého premiéra Lothara de Maizière (viz foto).
V srpnu 1990 dochází ke sloučení DA a západoněmecké CDU. V prvních spolkových volbách po sjednocení získává mandát poslankyně Bundestagu v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Poté už jen stoupá po stranických žebříčcích. Mezi lety 1994-1998 je spolkovou ministryní ochrany prostředí, přírody a bezpečnosti atomových reaktorů, v roce 1998 je zvolena generální sekretářkou CDU.
Akce čisté ruce
Na konci 90. let je blízkou spolupracovnicí „starého válečného koně“ Helmuta Kohla a korunního prince CDU Wolfganga Schäubleho, ale pro „černé“, jak je CDU kvůli stranické barvě přezdívána, začíná nejtěžší období. V prosinci roku 1999 se Kohl přiznává k finančním machinacím a černému financování CDU z neznámých zdrojů. Merkel jedná rychle a příkře. Odstřihuje se od Kohla, který v tuto chvíli ještě doufá, že přiznání mu zachrání alespoň funkci četného předsedy. Jenže z toho je pouze rezignace. Poroučet se ale musí i Schäuble, který je do machinací zapleten také a po rozhovoru s Merkel raději odstoupí sám.
Merkel je oceněna za svůj rázný postup na sjezdu na dubnovém sjezdu CDU v Essenu, kde získává drtivých 96 % hlasů. V roce 2002 je zvolena za předsedkyni spolkové frakce CDU/CSU. Vyšší stranickou příčku už německý křesťanskodemokratický politik nemá. Svoji moc demonstruje v roce 2004, kdy prosazuje Horsta Köhlera jako kandidáta CDU/CSU a FDP na úřad spolkového prezidenta. Zbývá poslední meta – kancléřství.
Die Kanzlerin
Kancléřkou se stává po vyhraných volbách v roce 2005, kdy CDU/CSU vytvoří velkou koalici, teprve druhou v poválečných dějinách Německa. Kabinet je považován za úspěšný. I přes nepopulární kroky, jako bylo zvýšení daní a DPH z 16 na 19 %, je kabinet hodnocen jako úspěšný. Pravicová politika škrtů kombinaci se sociální starostlivostí SPD nese své ovoce. Merkel vyhrává další volby a sestavuje vládu s FDP, během které dochází k profesionalizaci Bundeswehru a také Německo zažívá bezprecedentně nízkou míru nezaměstnanosti. Přichází však světová ekonomická krize. Merkel si tvrdým postojem vůči Řecku sice vytváří nepřítele na Peloponéském ostrově, ale Němci její spořivost kvitují. Další volby jsou zase vítězné a CDU/CSU znovu vytváří osvědčenou velkou koalici.
Během třetího funkčního období přichází největší zkouška kancléřky – uprchlická krize. Někteří politologové říkají, že to byl začátek jejího konce. Ačkoliv je Merkel synonymem vítací politiky, je to hlavně ona, která se zasloužila o dohodu s Tureckem, která zmírnila tlak na Balkánské státy, Maďarsko a Rakousko. Merkel je však pod tlakem pravice a zejména sesterské CSU, jelikož Bavoři neradi vidí, že jako největší a nejbohatší spolková země budou celou integraci platit hlavně oni. Ze střetu s předsedou CSU Horstem Seehoferem vychází oslabeně. Nicméně prosadila svou. Její postoj nezmění ani krach evropského redistribučního systému na uprchlíky a ani problémy při integraci, zejm. pak silvestrovské události v Kolíně nad Rýnem. Ukazuje, že zodpovědnost za evropské problémy berou Němci vážně, a to i v případě, že se věci nevyvíjejí dobrým směrem. To je investice do budoucna, kterou Německo určitě jednou zúročí.
Angela Merkel formovala evropskou i světovou politiku po dlouhých 16 let. A co její odchod znamená pro Českou republiku? Bohužel je to spíše špatná zpráva. Německo asi dlouho nebude mít kancléře, který má zkušenost se životem v nesvobodné socialistické diktatuře a který by natolik chápal duševní pochody národa veselícího se v české kotlině.
Mirek Topolánek nyní vzpomíná, že Merkel vždy Čechům pomáhala. „Pravidelně jsme spolu sedávali v noci před hlavním summitem unie a dolaďovali taktiku, jak dosáhnout některých věcí – koho oslovit dřív, čím ta která země bude vydírat, komu dáte slovo až později, abyste ochránil rodící se kompromis,“ lící bývalý premiér po letech. Kam se Německo letos po parlamentních volbách vydá, je zatím ve hvězdách. Jedna věc je ale jistá. Další kancléř už nám tolik pomáhat nebude.
Danke, Kanzlerin Merkel!
