Pro někoho jsou volby slavnostním aktem, pro jiného zbytečným a obtěžujícím rituálem. Zatímco politicky aktivní a po participaci toužící občané vytáhnou ze skříně nedělní oděv, ostatní jsou naštvaní, že ještě nemohou odjet na chatu. Na pomezí těchto dvou typů sedí e-citizen u svého osobního počítače; klidně na chatě a klidně nahatý.
E-democracy jako koncept
Radikální změnu v našem vnímání volebního aktu může přinést elektronizace voleb vedoucí k širšímu zavedení e-democracy. Pojem zavání nějakým módním hnutím, ale idea je to stará jako sám internet, které ještě dodal vítr do plachet masivní rozvoj a difuze mobilních telefonů.
Celkový ideál e-democracy vychází z pojetí internetu jako nové kolébky demokracie, jako nového impulzu, jehož cílem je zvýšit zájem o politickou participaci především mezi mladými občany. Technologický přínos vězí i v možné úspoře peněz a času, který by bylo nutno vynaložit na komunikaci politických cílů a myšlenek klasickými kanály.
Mezi jasná pozitiva e-democracy patří celková inkluzivnost systému – nikoho nevylučující snadný přístup k věcem veřejným a k politické agendě. Vyšší informovanost občanů povede k větší rovnosti v rozhodování při volebním aktu a v důsledku snad i k větší důvěře v systém. Internet nabízí obrovskou kapacitu pro informace a hlavně interaktivitu – občanům se otevírá možnost online připomínkovat zákony a vyhlášky, využít pohodlnost elektronické volby v lokálních, celostátních a případně i evropských referendech a nakonec sbírat plody fungující přímé elektronické demokracie (EDD).
Interaktivita a inkluzivita e-democracy nám může konečně přinést pocit, že i jednotlivec může něco znamenat a něco ovlivnit, případně se může sám stát politikem či politickým aktivistou. Otázkou je, zda by takový stav byl pro naše politiky opravdu žádoucí? Informovanější občané představují větší tlak na výkon politika i na jeho schopnost komunikace v těchto elektronických vodách. Vede to až k směšným pokusům obstarožních politických matadorů o on-line komunikaci pomocí facebooku či twitteru. Někteří se naopak s novými médii sžili až příliš, což jistě potvrdí např. facebookoví přátelé Zdeňka Škromacha. To ovšem nemění nic na tom, že tento druh politické kampaně může být v kombinaci se sebeprezentací tváří v tvář velice účinný. Prostředky na volební kampaň lze pak získat od milionů drobných dárců, jako to udělal Barack Obama a jak se v nadcházejících českých prezidentských volbách chystá Miloš Zeman. Tyto finanční příspěvky lze pak i pomocí internetu transparentně vykazovat.
E-government
Všeobecným trendem dneška je tak přiblížit se občanům i pomocí vládního social networkingu, fóry s odborníky a policy makery, a to skrze webové servery, zasílání aktualit pomocí RSS zpráv, google platformy a mobilní aplikace. Úřady a politici tak chtějí obdržet zpětnou vazbu a ověřovat spokojenost se službami veřejnosti. Nám vládní servery a e-government, který se soustředí na technický a praktický rozměr komunikace občana se státem, umožní elektronická podání formulářů, žádostí, přihlášek, online objednávání na úřady nebo třeba rozvoj českého projektu datových schránek a Czech Pointů. U nás má správu a koordinaci e-governmentu na starosti ministerstvo vnitra a Česká republika dokonce mezi prvními státy EU přijala příslušný zákon vyplývající z iniciativ EU (nejnovější je Europe 2020).
Tyto na první pohled pozitivní a občany oslovující tendence mohou paradoxně vést k růstu počtu tzv. profesionálních občanů. Ti participují za každou cenu na všem, co se jich ani netýká, zahlcují systém nerelevantními požadavky a nakonec skupina hyperaktivních uživatelů ovlivňuje vše na úkor těch méně elektronicky aktivních, což by vedlo ke zkreslujícím výstupům tohoto jinak prospěšného mechanismu. Proto je pro účely e-democracy a e-voleb třeba zajistit všeobecný přístup na internet pro co nejvíce občanů a omezit tak jevy vyplývající ze známého digital divide effectu.
I to je e-democracy
Koncept e-democracy se neomezuje jen na dimenzi komunikace občan- stát, ale sociální sítě umožňují tvořit nové názorové skupiny a politické spolky v rámci rozvoje občanské společnosti. Mají sílu ovlivňovat povědomí o problému, upozorňovat na bezpráví nebo vyvolávat morální paniku. Mobilizující vliv nových médií a mobilních telefonů byl markantní během tzv. arabského jara a dnes např. v Sýrii umožňují bezprostředně informovat každého na síti o tamní situaci. Tyto DIY materiály pak přejímají celosvětová masová média a zprostředkovávají informace z míst, kam se zatím nedostal zpravodajský štáb či váleční reportéři. Snahou režimů je pak cenzurovat tyto projevy a odstavit pomocí velkých IT hráčů a přerušováním dodávek energie internetové spojení v celé zemi.
Ať chceme nebo ne, internet se stává hlavním zdrojem informací pro demokratické i utlačované občany po celém světě. Virální videa jako KONY 2012 od iniciativy Invisible Children o ugandském generálovi Josephu Konym a jeho dětské armádě zhlédlo za 6 dní 100 mil. diváků a nakonec vedla k iniciativě amerického kongresu za jeho odsouzení za zločiny proti lidskosti a vyslání vojáků Africké unie.
