V minulých dnech a týdnech proběhla na Praze 10 celkem 3 referenda týkající se otázek hazardu, stavby nové radnice, rekonstrukce Ďolíčku a dalších výbušných témat. Radnice vedená „nezávislým“ starostou B. Zoufalíkem zcela nepokrytě ukazuje, jak místní politici za erární peníze cíleně vyrábějí neplatná a tudíž nezávazná referenda.
Pro začátek trochu čísel
Pro konání referenda je na Praze 10 zřizováno 109 volebních okrsků, ve kterých sedí 545 členů komisí. Jedno referendum podle odhadů radnice vyjde zhruba na 1 a tři čtvrtě milionu korun, přičemž nevyšší položkou je finanční odměna členům komisí. Krom odměn musí radnice zaplatit tisk a distribuci hlasovacích lístků, obálky atp. Není snad třeba připomínat, že náklady hradí sama městská část a to za každé konání referenda. Můžeme tedy předpokládat, že radnice zaplatila za všechna referenda zhruba 5 a čtvrt milionu korun.
Správné načasování = klíč k úspěchu
Konání referenda je téměř vždy spojeno s jinými, souběžnými hlasováními, jako jsou např. volby. Důvod bývá ten, že drtivá většina voličů nejen odvolí, ale při té příležitosti se také zúčastní referenda. Důležité je, že v místním referendu musí přijít k urnám min. 35 % oprávněných voličů, aby bylo hlasování platné a tudíž pro radnici závazné.
V tomto případě bylo 1. a 2. referendum uspořádáno ve dnech 19. – 20. září 2014 a 26. – 27. září 2014 spolu s doplňujícími volbami do senátu. Nevím, nakolik je vedení radnice obeznámeno s průměrnou účastí voličů v senátních volbách, ale podle mého názoru ani sebeoptimističtější a sebehloupější politik nemohl předpokládat překonání 35% hranice. Volební účast činila v prvním kole 15,8 %, ve druhém kole dokonce 8,75 %, což je historicky vůbec nejnižší volební účast v senátních volbách.
Ani třetí referendum[1] souběžné s komunálními volbami 10. a 11. října nedopadlo o mnoho lépe. K referendu přišlo 12 875 z 82 833 oprávněných voličů, což je pouhopouhých 15,5 % hlasujících.
Proč to všechno?
Na tuto otázku nemáme jednoduchou odpověď. Pokud pomineme podivně a zcela nelogicky formulované otázky (zejména ohledně nové radnice, viz obrázek níže), jediný hmatatelný výsledek jsou nepřesná data o preferencích menšiny občanů Prahy 10. V tuto chvíli radnice za více jak 5 milionů korun vlastně uspořádala anketu, nic víc. Kdyby vedení Prahy 10 spláchlo celou sumu již na začátku do záchodu, udělalo by lépe, alespoň by ušetřilo pořádný kus lesa.
Kritika počínání radnice je namístě. Investovat veřejné prostředky do předem nesmyslného projektu je minimálně nehospodárné a myslím si, že na hraně legality. Chtělo by se říci, že na Praze 10 mají přímou demokracii za všechny prachy. Co však udělat, aby se situace neopakovala?
První řešení je čistě technicistní: pořádat referenda jen jednou za 4 roky při parlamentních volbách, při kterých se dá předpokládat, že přijde potřebný počet voličů. O plusech a minusech této varianty můžeme široce diskutovat.
Druhé řešení bych nazval „švýcarským modelem“. Ve Švýcarsku neexistuje hranice pro platnost referenda, i při sebemenší účasti je automaticky platné. To by odstranilo hlavní problém místních referend v ČR. Při nízké účasti však vyvstává otázka dostatečné reprezentace všech sociálních skupin. Vyvstává zde nebezpečí, že referendum ovlivní pouze úzká zájmová skupina [více viz Linek 2013].
Třetí možností je prosazení a využití alternativních volebních metod. Jak jsme rozebírali v minulých článcích, zejména hlasování poštou a vzdálené hlasování přes internet (Remote Internet Voting) může pomoci zvýšit celkovou účast účast voličů ve všech typech hlasování.
Čtvrté řešení je nejjednodušší a nejlevnější: žádná referenda. Ušetříme, ale oloupíme se o možnost ovlivnit místní záležitosti jinak než volbami.
Jak je vidět, žádný z návrhů není bez chyby. Na druhou stranu všechny jsou lepší, než cpát peníze do předem zbytečného podniku.
Zdroje:
Linek, L. (2013): Kam se ztratili voliči? Vysvětlení vývoje volební účasti v České republice v letech 1990-2010. Brno: CDK.
