Zlomovým okamžikem pro několik desetiletí fungující systém DRE v Nizozemsku byl odmítavý postoj Evropské komise k použitým přístrojům v Irsku (rok 2004), které irské vládě dodal stejný výrobce: nizozemská firma Nederlandsche Apparatenfabriek (zkráceně Nedap) ve spojení s firmou Gronendaal [viz Commission on Electronic Voting 2004: 8].
V Nizozemí bylo využití kiosků velmi populární. Až 90 % všech okrsků nabízelo možnost volit skrze DRE, přičemž jeden volební přístroj připadal na zhruba 1500 voličů. V inkriminované době byl suverénně nejrozšířenějším modelem Nedap ES3B (na obrázku). V Amsterdamu se mohl volič setkat s kioskem od firmy Sdu a v omezeném množství s modely od společnosti Uitgevers [Sokol 2014: 139]. Po zveřejnění problémů v Irsku nizozemská veřejnost, akademici a aktivisté začali vyjadřovat pochybnosti o kvalitách přístrojů a potažmo bezpečnosti celého systému.
Po několika letech vzrušených diskuzí, v nichž se střetávali zastánci a odpůrci DRE přístrojů, a po prokázaném volebním podvodu z roku 2006, do sporu zasáhla skupina aktivistů, kteří v televizním pořadu demonstrovali, jak je možné přístroj přeprogramovat, aniž by jeho úprava mohla být rozpoznána zběžnou kontrolou. Pravděpodobnost účelových manipulací zvyšoval fakt, že hlasovací přístroje byly v období mezi jednotlivými hlasováními skladovány na běžně přístupných místech (většinou nepříliš střežené sklady místních municipalit).
Možné přeprogramování přístroje nebylo hlavním problémem. Technicko-forenzní audit prokázal, že zařízení může být monitorováno radiovým skenerem (TEMPEST). Aktivisté na základě elektromagnetického monitoringu přístroje dokázali rozpoznat figurantem zvolenou variantu v 99 % případů, což samo o sobě porušovalo právo voliče na tajnou volbu.
Vyšetřování nizozemské tajné služby a dvou nezávislých komisí (Komise pro rozhodnutí o procesu volebních strojů a Poradní komise pro volební proces) prokázalo, že technické problémy vykazuje i zařízení od firmy Sdu, které nakonec byla v roce 2007 licence k výrobě volebních strojů zrušena úplně [Sokol 2014: 149]. Technická řešení problému možného odposlouchávání se jevila jako velmi nákladná a nepraktická, např. odstínění přístroje olověným nebo kovovým krytem či nátěr stěn volební místnosti olověnou barvou.
Z těchto důvodů 16. května 2008 nizozemská vláda vydala nařízení, které určuje za jedinou přijatelnou hlasovací techniku klasickou volbu papírovým lístkem s jeho následným ručním sčítáním [více Jakobs, Pieteres 2009; Sokol 2014]. Tím skončil více jak dvacetiletý projekt systému DRE v Nizozemí.
Zdroje
Commission on Electronic Voting (2004): Interim Report of the Commission on Electronic Voting on the Security, Accuracy and Testing of Chosen Electronic Voting System. link
Sokol, P. (2014): „Nizozemsko: Od červené tuţky k počítačům a zase zpátky.“ In: Brunclík, M., Novák, M. et al.: Internetové volby. Budoucnost, nebo slepá ulička demokracie? Praha: Sociologické nakladatelství.
Jakobs, B., Pieteres, W. (2009): „Electronic Voting in the Netherlands: from Early Adoption to Early Abolishment.“ Foundations of Security Analysis and Design V: FOSAD 2007/2008/2009 Tutorial Lectures. Springer. s. 121-144.
