Česká spolková republika – 1. díl

Debatu o tom, zda je český ústavní systém udržitelný, minulý rok přiživil prezident Zeman, když otálel s jmenováním ministra kultury. To se pak vyrojí spoustu nápadů a doporučení, jak situaci řešit, aby se už neopakovala, nebo aby alespoň měla rychlého řešení.

Dnes se na problém podíváme jinak. Úplně z gruntu ukážeme, jakým způsobem by v České republice mohl být posílen regionalismus a vazba mezi historickými zeměmi, aby ČR více připomínala vysněné Švýcarsko, Německo nebo alespoň to Rakousko.

Kraje a země

Kraje – politické útvary, které u nás vznikly teprve v roce 2000. V jeho čele sedí hejtman, rada kraje představuje malou vládu a zastupitelstvo malý parlament. Kraje jsou větší (Jihomoravský a Středočeský) nebo menší (Karlovarský a Liberecký), s přirozeným centrem (Jihomoravský s Brnem, Olomoucký s Olomoucí), bez centra (Středočeský, který má sídlo v Praze) nebo podivně poslepované (Vysočina a také Pardubický, který zasahuje až na Moravu). Historické české země už nerespektují vůbec.

Jejich funkce je prazvláštní. Z finančního hlediska jde spíše o „průtokové ohřívače“, které většinu prostředků dostanou od státu a dál je přerozdělují obcím či podřízeným organizacím. Mezi hlavní náplň práce patří školství, ale jen to středoškolské, pak údržba silnic II. a III. tříd a sociální služby. Na úrovni krajů se také rozdělují evropské peníze z rozvojových programů, což také zavdalo mnoha příležitostem k rozkrádačkám, jako ve slavné kauze ROPu Severozápad.

Ale abychom byli spravedliví, tak kraje se za tu krátkou chvíli docela dobře etablovaly. Regionální politika táhne, jelikož volební účast se pohybuje okolo 35 %, což je skoro dvojnásobek oproti senátním volbám. V každém kraji je zastupitelstvo o velikosti od 45 do 65 hlav, tudíž k dnešnímu dni je v ČR 675 krajských zastupitelů, kteří mají silnější legitimitu než většina senátorů. Proč toho nevyužít?

Německo, Rakousko a Švýcarsko náš vzor

Následují návrh vychází z jednoduché premisy: Neměla by ČR více akcentovat svoji regionální politiku a funkčněji zapojit kraje do zákonodárného procesu, když už krajské zastupitelstvo zákonodárnou iniciativou stejně disponuje? Navíc krajský rozměr by se mohl blížit pojetí spolkové země či kantonálního uspořádaní, které známe z Rakouska, Německa a Švýcarska. Od unitárního státu k regionalizaci. Šlo by to jednoduše, nutných by bylo jen pár úprav.

Zaprvé poslanecká sněmovna. Ta by zůstala, jak je, i se všemi pravomocemi, zejm. vůči vládě. Následovala by horní komora, která by byla transformována v „Zemský sněm“. Tento nový orgán by převzal pravomoci senátu, tak jak jsou. Zemský sněm by byl složen ze všech krajských zastupitelů, tj. vnikla by obrovská regionální komora čítající 675 zástupců. Jelikož horní komora má přeci jen méně práce než ta dolní, nemusel by to být stálý orgán, ale krajští zastupitelé by se sjeli na sněm třeba jen 4krát do roka, v naléhavých případech častěji. Na sjezdu by tento orgán odhlasoval svoji agendu a zástupci by se poté zase mohli rozjet do všech koutů republiky, kde by dále plnili svoje krajské povinnosti.

A kde by se scházeli? Jak znám pragocentrické tendence českého národa, tak asi v Praze. A jelikož všichni jsou posedlí využíváním nevyužitých budov, tak mě napadá opuštěné a nechtěné Kongresové centrum, kde kapacity bezpochyby jsou. Příznivci nových státních svatostánků na zelené louce by mohli vyhlásit architektonickou soutěž na budovu Zemského sněmu u Číhošti, kde se nachází geografický střed ČR.

Zemský sněm by byl spojovací článek mezi státní, regionální a místní politikou, jelikož mnoho krajských zastupitelů je zároveň starosty či byli úspěšnými komunálními politiky.

Plusy a minusy

Zdá se vám to šílené? Tak trochu je. Ale podívejme se na pozitiva a negativa.

Pozitiv je poměrně dost. Zaprvé bychom ušetřili, jelikož bychom defacto zrušili jednu komoru a její práci bychom rozložili na krajské zastupitele. Těm bychom další peníze dávat nemuseli. Posílili bychom politickou roli krajů a samotných krajských zastupitelů. Rovněž by posílili strany úspěšné regionálně. A také by konečně skončil výběr politických reprezentantů na úrovni kraje (tj. senátorů), který jako správní jednotka už dávno neexistuje.

Trochu komplikací by představovalo samotné jednání, kdy ukočírovat 675 členů by bylo rozhodně těžší než korekce dnešních 81 senátorů. Ale jak můžeme vidět u sousedů, tak německý Bundestag má v současné době 706 členů a parlamentní proceduru mají v mnohém rychlejší než naše současná sněmovna. Tady problém úplně nebude.

Z negativ můžeme jmenovat také několik věcí. Zaprvé by skončil senát, jakožto plebejská kopie aristokratické Sněmovny lordů a také těleso, jejíž osazenstvo je vybíráno na principu většinové volby. Ztratily by tak zejm. minoritní politické proudy a nezávislí kandidáti. Také by se vytratil stabilizační prvek českého senátu, který je volen vždy po třetinách každé dva roky. Vzhledem k tomu, že krajské volby se od roku 2013 konají rok před těmi parlamentními, by také vzrostla jejich důležitost, jelikož by hodně vypovídaly o náladách obyvatelstva a také o tom, jak asi dopadnou ty parlamentní za rok. Z krajské politiky by se tak stala mnohem prestižnější věc, než je dnes.

Koncept České spolkové republiky by mohl posílit jednotlivé kraje a jejich reprezentaci. ČR by se tak přiblížila konceptu kvazi-spolkové republiky, kdy bychom opustili senát a jeho pravomoci předali na Zemský sněm. A jak bychom volili prezidenta? To si povíme v příštím díle.

Comments

comments

Powered by Facebook Comments

Příspěvek byl publikován v rubrice demokracie, Rakouko, senátní volby, ústava, ústavní změny, Zemský sněm, zrušení senátu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.