Stažení obvinění Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) vůči prezidentu Uhuru Kenyattovi je pro Keňany vesměs potěšitelnou zprávou. Již během prvních slyšení v Haagu podporovali osobně keňští poslanci svého prezidenta halasnými modlitbami před budovou. Jejich vyhnání ostrahou soudu do vzdálenosti 20 metrů od budovy ICC, které pobouřeně popisovaly hlavní keňské deníky, bylo v očích mnohých Keňanů vyjádřením celkové situace: Západ Keni nerozumí a nerespektuje ji takovou, jaká je.
Ještě zásadněji však odpor proti procesu vzbuzoval strach, že naruší nejistý mír mezi dvaačtyřiceti etniky, značně odlišnými ve svých zvycích i stupních „europeizace“, od západně oblečených Kikujů z měst ve středu země po slavné masajské pastevce na jihu nebo perletí se zdobících Samburů ze severu. Další dělící linie se táhne mezi křesťanským středem a západem včetně hlavního města Nairobi a tradičně muslimským východním pobřežím s metropolí Mombasou.
Přesto, že mnozí by uvítali vyšetření povolebního násilí z roku 2007, které mělo za následek 1500 obětí na životech a stovky tisíc uprchlíků, větší část Keňanů se bála, že soud zafunguje jako katalyzátor jevů dlouhodobě škodlivějších než beztrestnost dvou reprezentantů.
Téma na první strany
Haagský proces byl až do teroristického útoku na Westgate Mall veřejně zdaleka nejdiskutovanějším tématem: byly mu věnovány nejen první, ale i třetí až desáté strany hlavních deníků, nejdůležitější vysílací časy v televizi, modlitby v kostelech a debaty v kavárnách.
Jak ukazuje úvodní epizoda, pocit neporozumění ze strany Západu je výrazný a vlastní i vzdělané a kosmopolitní elitě. „Západ nevidí rád, když se africké země osamostatňují,“ říká Nixon, který vystudoval v Evropě elektroinženýrství a dnes pracuje v Nairobi jako velmi úspěšný konzultant. „Amerika a Velká Británie by si nad námi nejradši podržely kontrolu.“
Obvinění, že soud je nástrojem neokolonialismu či rasismu, padalo ve veřejné diskusi často. Jeho zastánci mají po ruce argument, že všech 18 případů současně projednávaných ICC se týká Afričanů. Ve veřejném prostoru se o Evropě či USA jako o vzorech téměř nemluví, Keňané se i v popkultuře obracejí spíše k panafrickým narativům. Reklama na Coca-colu říká „I když si svět myslí, že být milý je bláznivé, buď taková, Afriko!“, v prostředcích veřejné dopravy hrají téměř výlučně africké hity ať už ve svahilštině nebo v angličtině – ty pak mívají refrény jako „Vznes se, africký orle“. Velká část zahraničního zpravodajství se věnuje dění v okolních afrických státech a běžnými hosty televizních interview jsou politici sousedních zemí. Jak často jsme v české televizi viděli rozhovor s leaderem rakouské politické strany? Keňa se očividně umí lépe vztáhnout k ostatním africkým zemím než k vzdálenému, nesrozumitelnému Západu. Regionální rozměr byl v kauze Haag výrazný: Africká unie Keňu v kritice ICC podpořila a „anti-ICC cítění se na kontinentu stalo rychlou a žádanou měnou“ politiků aspirujících na regionální vůdce, jak konstatuje Daily Nation. Naopak subjekty asociované s vlivem Západu či kolonialismem proces často podporovaly, jako například mnohé západní NGOs nebo anglikánská církev.
I kvůli koloniální minulosti, kterou si pamatuje značné procento obyvatel, odmítají být Keňané vůči bílému muži v podřízené pozici – a obrázek národních vůdců s hlavou skloněnou před v Holandsku sídlící institucí zde velice nepříjemně rezonuje, zvlášť vzhledem k výjimečnému statusu, který v zemi vůdci tradičně požívají. Jen na okraj dodejme, že otec prezidenta Uhuru Kenyatty je ikona hnutí za nezávislost a první prezident Jomo Kenyatta, po němž se jmenuje většina hlavních ulic, parků a náměstí v zemi. „Jomo Kenyatta byl nejlepší člověk, jakého kdy naše země měla. Nikoho srovnatelného jsme zatím neměli,“ odpovídá číšník v kavárně na otázku, proč je Kenyatta starší vytištěn na bankovkách všech hodnot. „Bankovky s ostatními politiky by jen ztratily hodnotu.“
Obvinění shrnuje vlivný komentátor Peter Kagwanja, vedoucí Afrického politického institutu, který nařkl Západ z toho, že Afriku skrze ICC definuje jako „nedospělý“ kontinent, který potřebuje mentoring, a jako kontinent „zločinecký“, kterému přináleží pevná ruka.
Strach z války
Ještě větší hrůzu v Keňanech probouzí představa rozdmýchání etnické nenávisti. Pro tragické příklady není třeba chodit daleko – jeden z prvních příměrů, které si povolební násilí v letech 2007 a 2008 vyžádalo, byla rwandská genocida. Ovšem dnes je prezidentem Kikuj Kenyatta a viceprezidentem jeho dřívější politický rival, Kalengin Ruto, a leckterá témata prosazují zcela jednotně. Mnohým Keňanům to dává naději na nadkmenovou vládu a výpovědi před haagským soudem viděli jako zbytečné vytahování kostlivců ze skříně a jitření momentálně dobrých vztahů. Tyto strachy se ještě prohloubily po teroristickém útoku na Westgate Mall a několika dalších násilných epizodách. Někteří svědci povolebních bojů dokonce odmítli z tohoto důvodu před soudem mluvit.
Kenyatta i Ruto mají navíc ve svých komunitách velmi silné postavení. „Když sáhnete na Kenyattu, je to jako byste sáhli na všechny Kikuje. A když sáhnete na Ruta, dotknete se všech Kalenginů. Jsou to ve svých komunitách skutečně respektovaní lidé,“ říká Ben, řidič a průvodce po městečku Maralal. Někteří také poukazují na to, že Kenyatta i Ruto byli svobodně zvoleni až po nepokojích, proces s nimi je tedy nerespektováním vůle národa.
Objevovaly se ovšem také, a ne zřídka, hlasy podporující soud, ať už z důvodu evropské orientace, z důvodu přesvědčení o nutnosti zdokumentovat zločiny vůči stále nenavrátivším se uprchlíkům, nebo kvůli neschopnosti keňských orgánů vyšetřit násilí ze svých sil.
Celkově však Keňané deklarovali k procesu spíše odpor a poslední vývoj událostí je pro ně dobrou zprávou. I v dlouhodobějším horizontu volají Keňané po rozhodnosti a autonomii – ambice východoafrického státu ještě vzrostly po nedávných objevech obrovských ložisek ropy a dalších surovin na severu. Do země svá regionální sídla stěhují velké západní firmy (např. PepsiCola) a je těžké být regionálním vůdcem, když hlavy státu stojí za pultem obžalovaných vzdáleným tisíce kilometrů. Proces v Haagu se zkrátka chápal jako v horším případě zlovolný, v lepším případě neobratný útok Evropy na pracně budovaný a křehký mír.
