V minulém článku jsme se zabývali těmi příjemnějšími způsoby, jakými může stát ovlivnit účast občanů ve volbách prvního a druhého řádu. Dnes se podíváme na techniky negativní, tzn. na dostupná opatření, které pod hrozbou určité sankce či omezení mají docílit vyšší participace občanů. O tom, že se jedná o téma vysoce kontroverzní a politicky výbušné, nemůže být sporu, jelikož se problémem nedávno zabýval i prezident M. Zeman, který kontroverzní témata doslova přitahuje.
Přijď nebo zaplať!
První a nejznámější negativní technikou k zvýšení volební účasti je určitě institut povinné volby (PV; conpulsory voting). Mechanismus tohoto opatření je velmi jednoduchý: stát sankcionuje neúčast u voleb pokutou či předem stanovenou restrikcí, čímž voliče negativně motivuje dostavit se k volbám. Např. v Belgii volič, který se neúčastnil posledních 4 volebních klání, může teoreticky ztratit volební právo až na 10 let či být odsouzen k veřejně prospěšným pracím (viz pozn. č. 1).
Důležité však je, zda absentujícímu voliči opravdu hrozí konkrétní postih, proto rozlišujeme mezi vymáhanou (enforced) a nevymáhanou (non-enforced) volební povinností. Např. v Tasmanských volbách v roce 2010 bylo téměř 6000 absentujících voličů plošně sankcionováno pokutou ve výši 26 $. Podle dostupných údajů postih opravdu zaplatila pouze necelá jedna třetina pokutovaných [ABC 2014]. Krom Austrálie absenci sankcionují také v Argentině, Brazílii, Ekvádoru, Lichtenštejnsku, Lucembursku, na Kypru, Nauru, v Peru, Singapuru, Severní Koreji, ve Švýcarsku (pouze kanton Schaffhausen) a v Uruguay. Státy s nevymáhanou volební povinností pokuty neudělují, nebo absenci řeší „podáním vysvětlení“ voličem.[1]
Cukr a bič: s bičem opatrně
Z hlediska účinnosti je zřejmé, že pozitivní vliv na volební účast v ČR by měla pouze plně vymáhaná volební povinnost, jelikož i v naší zemi u nařízení platí, že kde není postihu, tam není účinku. V tomto momentu je však třeba zvážit, zda je vymáhaná povinná volba opravdu vhodný nástroj, jak dopomoci Čechům a Češkám k cestě do volební místnosti.
Na rozdíl od prezidenta si však myslím, že institut PV má několik velmi závažných negativních dopadů. Za prvé: PV pouze kosmeticky maskuje hlubší disfunkci parlamentní demokracie a pohrůžka pokutou tento problém nijak neřeší a nevyřeší. Za druhé: stát si z občanů, kteří s dnešní podobou demokracie nejsou spokojeni, ale zatím proti systému aktivně nevystupují, udělá tímto represivním opatřením (což PV bez debaty je) opravdové a zaryté nepřátele. Za třetí: příslušný postih budou muset vymáhat místní instituce (nejspíše municipality), které na tuto agendu budou potřebovat další finanční prostředky a lidské zdroje. Potenciální 10-15% nárůst volební účasti, který podle výzkumů přináší instalace povinné volby, je v porovnání s možnými negativy zanedbatelný [Gratschew Pintor 2002: 108, 110]. Naštěstí pro nás existují i elegantnější negativní techniky.
Za vším hledej peníze
Negativní stimulace však nemusí být namířena pouze proti voličům. Stát také může motivovat politické subjekty, aby roli mobilizátora převzaly sami na sebe. A bez debaty není lepší motivace než finanční.
Technika ekonomického biče na politické strany funguje na jednoduchém předpokladu: jelikož stranické subjekty mají za úkol kumulaci co nejvyššího počtu hlasů ve svůj prospěch, nízká účast je také důsledkem selhání mobilizační funkce stran, proto finanční příspěvek za obdržené hlasy a získané mandáty by se měl odvíjet právě od počtu zúčastněných voličů.
Z tohoto pohledu není spravedlivé, aby politické subjekty, které mají nárok na státní příspěvek, dostaly stejně peněz i v případě že k volbám přišlo pouze např. 8,75 % oprávněných voličů.[2] Pokud by v ČR platilo pravidlo ekonomického biče, strany by v případě posledních parlamentních voleb v roce 2013 obdržely pouze 59,48 % garantovaného státního příspěvku. Z pohledu voliče se jedná o velice elegantní řešení volební motivace, pokud chce pomoci preferované straně k více prostředkům, může jít k volbám a hlasovat. Naopak občan, který s politikou jako celkem z nějakého důvodu nesouhlasí, může svojí neúčastí snížit celkový objem rozdělovaných peněz.
Navíc stát přenese hlavní zodpovědnost za mobilizaci voličů na politické subjekty, čímž se v konečném výsledku vyvaruje šikanózní role, jakou by musel zákonitě převzít v případě povinné volby. Zajímavé jsou i potenciální ekonomické přínosy této varianty, jelikož pokud voliči nakonec stejně k volbám nepřijdou, alespoň výrazně ušetříme. Nesmíme zapomínat, že po posledních volbách si politické strany a jiné subjekty rozdělí více jak 1 470 000 000 Kč.
Nápady z říše fantazie
Pokud se vám výše zmíněná zdálo jako silné kafe, v politických a politologických kruzích se diskutují i mnohem ztřeštěnější varianty. Jedna z extrémních variant je alokace počtu mandátů v závislosti na účasti (např. 50% účast = 50 % obsazovaných mandátů). V případě ČR by tedy po posledních volbách (účast 59,48 %) zasedlo v PS PČR pouze 120 poslanců. Jistě, jde o extremní a více méně sarkastické řešení, ale tento návrh má zákonodárcům přiblížit problém krize demokracie. Výhody nemusíme dlouze diskutovat, úspora za po čtyři roky neobsazené mandáty by jistě byla více než znatelná.
Další modifikace pracují na principu aktivních a pasivních volebních obvodů. Jelikož i v ČR jednotlivé volební obvody vykazují jinou volební účast, počet rozdělovaných mandátů v jednotlivých volebních obvodech se řídí logikou vyšší účast = více mandátů. V tomto případě má návrh zvýšit konkurenci a soutěž mezi občany v jednotlivých volebních obvodech, čímž do poměrného volebního systému přinášejí prvek soutěže většinového typu. Tento návrh je pouze experimentální koncept tzv. teorií her a herních sad a jeho implementace rozhodně není na pořadu dne.
Závěr
V tomto dvojčlánku jsme se vám pokusili nastínit možnosti, které státní instituce mohou použít k mobilizaci voličů. Naše redakce se kloní k názoru, že pozitivní techniky, které buď snižují náklady na provedení volby (internetové volby, volba poštou apod.), či bonifikují zisky z hlasování (volební loterie), jsou mnohem účinnější a podstatně méně kontroverzní než techniky negativní (zejména povinná volba). Pozitivní stimulace obecně funguje lépe než nařízení restrikce, proto je v rámci debaty o krizi demokracie potřeba pracovat se všemi dostupnými řešeními. Progrese a represe sice znějí stejně, ale jedna téměř jistě vylučuje druhou. Proto tento miniseriál končíme konstatováním, že v i rámci volebního klání platí: více možností, více voličů.
Zdroje:
ABC 2014 – „Tasmanian political leaders face off in televised debate.“ (2014) Abc news. [online; publikováno 27. 2. 2014] http://www.abc.net.au/news/2014-02-27/tasmanian-political-leaders-face-off-in-televised-debate/5288722
EH 2014 – „Jak se dostat k evropské federaci a kdy do ní vstoupí Rusko?” (2014): Evropské hodnoty. Rozhovor s prezidentem M. Zemanem z 13. března 2014. [online; publikováno 20. 3. 2014] https://www.youtube.com/watch?v=TJjT_91u6cU#t=513
Gratschew, M., Pintor, L., R. (2002): ‚Compulsory Voting‘ in Voter Turnout from 1945 to Date: A Global Report. Stockholm: International IDEA.
