„Abychom se vyhnuli nesprávnému východisku, je potřeba mít na paměti, že a) demokratický ideál nedefinuje demokratickou skutečnost a naopak, skutečná demokracie není a nemůže být totožná s ideální demokracií, a b) demokracie je výsledkem interakce ideálů a reality, která ji formuje, nejprve čím by měla být a na druhou stranu, čím je“ [Sartori 1993: 10].
Požadavky volající po zkvalitnění a zefektivnění dnešních demokracií mají v současnosti formální zakotvení v United Nations Millennium Declaration [1], přijaté na osmém plenárním zasedání 8. srpna 2000. Dokument vyzdvihuje demokratické zřízení založené na vůli lidu jako jediný prostředek umožňující zachování svobody, rovnosti, solidarity, tolerance, respektu k přírodě a sdílené odpovědnosti. Optimistický tábor autorů, zabývajících se možnostmi nových technologií, považuje jejich aplikaci do demokratických struktur jako možnost rozšířit a prohloubit podobu současné demokracie.
Steven Clift není jediný autor zabývající se vztahem demokracie a nových technologií. Například slavný Fareed Zakaria taktéž považuje nové technologie za demokracii prospěšné. „Během bouřlivých devadesátých let jsme často četli, že se technika a informace zdemokratizovaly, což je poměrně nový jev. (…) Současná informační revoluce způsobila, že lze vysílat zároveň z tisíců míst, proto obsadit centrum ztratilo smysl a prosazovat nesouhlasný názor je snadné. Internet znamená další skok vpřed, protože je to systém, k němuž, jak říká sloupkař Tomas Friedman, „jsou připojeni všichni, ale pod kontrolou ho nemá nikdo“ [Zakaria 2005: 19 – 20].
Avšak Cliftova zpráva pro Spojené národy E-Government and Democracy: Representation and Citizen Engagement in the Information Age z roku 2004 je unikátní svým propojením elektronizace státní správy (e-government) spolu s normativním hlediskem demokratických cílů. Podle Clifa každý pokrok nových informačních technologií musí být konfrontován s demokratickou realitou v každém demokratickém státě, který chce usilovat o co nejvyšší míru naplňování demokracie [Clift 2004].
Podobné požadavky již dlouhou dobu nejsou voláním hrstky nadšenců [2] a různých geeků [3]rozesetých po virtuální síti internetu. Například bývalý kanadský ministr financí Paul Martin v roce 2001 řekl: „Vlády musí užívat nové technologie jako internet tak, aby posílili občanskou společnost a aby jí poskytly větší schopnost kontrolovat a ovlivňovat vládní rozhodnutí” [Martin 2001: nestr.]. Pouhá automatizace a elektronizace státní správy (e-government) bez normativního rozměru (čím demokratičtější, tím lepší) je jen marginální částí problematiky e-democracy.
Již v roce 2000 bývalý předseda dolní komory britského parlamentu Robin Cook prohlásil: „Musíme akceptovat fakt, že máme více možností oproti minulosti, jak vyjádřit svůj názor, což ve společnostiparadoxně může vyvolávat dojem, že není vyslyšena. Nové technologie mohou posílit naši demokracii tím, že nám poskytnou lepší transparentnost a citlivější vztah mezi vládou a voliči“ [Cook 2000: nestr.].
Cliftovy požadavky jsou velmi jasné – zapojit alternativní prostředky do politiky a posílit demokracii jejich vlastnostmi: nové médium musí být digitalizované, digitalizace má za následek další vlastnosti jako: manipulativnost obsahu, zasíťování v Internetu (možnost jakékoliv formy sdílení) a informační plus myšlenkovou kompresi [Flew 2008].
Při studiu problematiky cílů e-democracy můžeme najít mnoho společných znaků jak u Dahlovy klasické teorie demokracie tak u tzv. demokratických cílů Stevena Clifta, což můžememe demonstrovat na syntéze obou východisek (viz další článek Co je to e-democracy? III. Syntéza).
Poznámky:
[1] United Nations Millennium Declaration. Dostupné z WWW:http://www.un.org/millennium/declaration/ares552e.htm (přístup: duben 2012).
[2] I v prostředí českého internetu je téma virtuální demokracie akcentováno. Pro zajímavost přikládám krátké literární dílo Jan K. Hanzka Pohádka o Demokratia Virtualis, jež alegorickým způsobem přestavuje autorův pohled na neduhy dnešní reprezentativní demokracie a možnosti jejího vylepšení za pomoci nových technologií. Viz http://hippiecharlesmanson.blog.cz/1104/pohadka-demokratia-virtualis
[3] „Kultura geeků [geek culture] vychází z moderní společnosti založené na internetu a nových herních kulturách jako RPG, LARP, karetní a počítačové hry. (…) Kultura geeků není pouze odrazem herní kultury ale všeobecný kulturní stav. (…) V konečném důsledku výsledkem jsou třetí kontra-kulturou [third counterculture], která odmítá hodnoty hippies i yuppies a požadují soustředění se na aktivity introvertního charakteru – spíše než na výkony extrovertní.“ Konzack, L. (2006): Geek Culture. The 3rd Counter-Culture. Aalborg: Aalborg University. Dostupné z WWW:http://www.scribd.com/doc/270364/Geek-Culture-The-3rd-CounterCulture (přístup: květen 2011; překlad autora).
Zdroje:
Clift, S. (2004): E-government and democracy: Representation and citizen engagement in information age. Dostupné z WWW: http://stevenclift.com/?p=112 (přístup: duben 2011).
Cook, R.: Projev na London Conference on Reviving Democracy. Londýn: 10. dubna 2002. Dostupné z WWW: http://www.gingergroup.org/resources/KippenJenkins.pdf (přístup: květen 2011).
Flew, T. (2008): New media: An introduction third edition. South Melbourne: Oxford University Press.
Martin, P.: Projev na Crossing Boundaries National Conference. Ottawa: 29. březen 2001. Dostupné z WWW:http://www.collectionscanada.gc.ca/webarchives/20071122090741/http://www.fin.gc.ca/news01/01-032e.html (přístup: květen 2011; překlad autora).
Konzack, L. (2006): Geek Culture. The 3rd Counter-Culture. Aalborg: Aalborg University.
Sartori, G. (1993): Teória demokracie. Bratislava: Archa.
Zakaria, F. (2005): Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA a ve světě. Praha: Akademia.
