Vyhrocená debata, rozdělený národ a nevyzpytatelný prezident – takový bude volební rok 2021. Jedna část společnosti se obývává kulturního marxismu, dredatého premiéra, migrantů a povinného nazývání otců a matek genderově neutrálním „rodič 1“ a „rodič 2“. Druhá skupina je přesvědčena, že Andrej Babiš je Antikrist biblických rozměrů, proti kterému byl král Herodes otec národa a letošní volby jsou poslední možností zachránit naši republiku před politickou, morální a environmentální katastrofou. Jak to tak bývá, pravda leží někde uprostřed a jak volby dopadnou, v tuto chvíli neví vůbec nikdo.
Jisté je jen to, že Miloš Zeman si své poslední rozhodování o vládě užije. Proto dnešní příspěvek je o roli prezidenta a o tom, jak může zamíchat kartami.
I’ll be becherovka!
Že je Miloš Zeman zkušený politický hráč, není nutné dlouze rozebírat. Bývalý předseda ČSSD, který nevýraznou levicovou stranu dokázal vytáhnout takovým způsobem, že socialisti po dlouhá desetiletí tvořili druhý pól politického spektra. Bonmoty sršící a becherovkou čpící předseda vlády, který nemusel být intelektuálům po chuti, ale dokázal provést několik důležitých kroků, jako třeba bylo zrušení Klausova bankovního socialismu. Údajně neúplatný člověk, který stejně jako většina národa nenávidí novináře. Muž lidu, který vsadil na špatného padawana a po nezdařené kandidatuře na prezidenta se stáhl do ticha vysočinských lesů, kde spřádal plány na pomstu. Zeman, který se vrátil jako politický Terminátor. Dvakrát přímo zvolený prezident. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna.
Geneze člověka, a hlavně člověka-politika je složitá věc. V tuto chvíli tak Česká republika má prezidenta, který občas dělá věci, které bychom úplně neočekávali a rozhodně se nedrží tradičních postupů. A už jen pokusit se předpovědět, jak se po volbách zachová, je záležitost na výsost složitá.
Může vše
To, že prezident pověří vítěze voleb sestavením vlády, je v mediálním prostředí považováno za „ústavní zvyklost“. Je pravda, že z právního hlediska ústavní zvyklost nic neznamená. Je to nějaký zaběhnutý princip, který pomáhá vykonavateli úřadu s tím, co se od něj asi tak očekává.
Tudíž jako první se musíme ptát, kdo je to onen „vítěz voleb“. Z logiky věci to může být strana a její lídr, která dostala nejvíce hlasů, největší procentuální počet hlasů, nebo nejvíce křesel. Tuto nejistotu už rozsekl sám prezident v rozhovoru pro MF DNES, kde prohlásil, že „výhra ve volbách se měří počtem získaných mandátů. Dodal bych počtem získaných mandátů pro konkrétní politickou stranu. Nikoli pro koalici.“ Tím samozřejmě favorizuje ty strany, které kandidují samostatně a které mají zisk hlasů vyšší než 20 % – tedy hnutí ANO.
To, že koalici prezident nepovažuje za jeden subjekt, není překvapení. Jednak Miloš Zeman koalice vždy považoval za nástroj malých a neúspěšných stran, jak obejít požadavek 5 % a na zádech silnějších souputníků se pak dostávají do poslanecké sněmovny. Ostatně sám byl u toho, když volební reforma z roku 2000 zavedla tzv. aditivní klauzuli, která vícečetným koalicím usadila laťku opravdu vysoko. A jednak dává často najevo svoji nechuť k Pirátům a Ivanu Bartošovi. Prezident se rozhodl, že vítěz voleb bude na 90 % hnutí ANO a Andrej Babiš.
Ústava nemluví jasně
Porušuje tímto postojem Miloš Zeman ústavu? No, co se týče ústavy, tak nikoliv. Ta je na informace ohledně procesu utváření vlády poměrně skoupá. Článek č. 68 říká, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Nic o vítězi voleb, nic o tom, že by to měl být lídr vítězné strany. Ústava tak dává prezidentovi volné pole působnosti. Její tvůrci předpokládali, že prezident jmenuje toho, kdo má reálnou šanci poskládat vládu, která následně získá důvěru v poslanecké sněmovně. Pokud je takových lidí více, pak má prezident právo vybrat toho, kdo mu konvenuje nejvíc. To je ostatně princip parlamentní demokracie. Jenže tvůrci míní a praxe mění.
Ústavní pořádek tak z prezidenta dělá politického hráče, který má sám rozhodnout, kdo má být dalším potenciálním předsedou vlády. To, že se prezident může rozhodnout pro člověka, který vůbec neprošel volbami, je už známá věc. V roce 2013 Miloš Zeman jmenoval premiérem svého blízkého přítele Jiřího Rusnoka a jeho vláda tu byla 169 dní bez důvěry. Nelegální krok? Nikoliv, akorát velmi nestandartní. Je pravděpodobné, že i kdyby prezident prohlásil, že letos sestavením vlády pověří Jiřího Ovčáčka, nejednalo by se o porušení ústavy.
A s tím můžeme dělat? Obecně máme dvě cesty: Jednak příště zvolit lepšího prezidenta a za druhé ústavu více konkretizovat. Druhá možnost se zdá vhodnější, ale zbraň je to minimálně dvousečná.
Představa, že by mělo být v ústavě jasně napsáno, že prezident musí do 10 dnů po volbách pověřit sestavením vlády lídra vítězné strany nebo koalice, která dostala nejvíce hlasů (nebo mandátů), se zdá na první pohled spravedlivé. Jenže by se taky mohlo stát, že vítěznou stranou bude partaj, která to s českou demokracií nemyslí úplně upřímně. A v takové situaci by musel chtě nechtě prezident konat. Pomohli jsme si? Moc ne. Tudy cesta nevede, jelikož nemůžeme podchytit všechny eventuality a jak víme, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Tak asi příště zvolit někoho jiného. Jenže ani Zemanův souputník – Jiří Drahoš – neměl k principu „vítěz voleb, a je jedno, zda koalice či strana, skládá vládu“ úplně blízko. Před druhým kolem prezidentské volby prohlásil, že „pokud by [předseda sněmovny Radek Vondráček] navrhl pana Babiše, nejmenoval bych premiéra, který je trestně stíhán.“ (ČTK; 25. 1. 2018) Kdyby na Pražském hradě dnes seděl někdo jiný, tak bychom se dodržování ústavní zvyklostí asi také nedočkali.
Jak to dělali předchůdci?
A porušuje prezident zvyklosti svých předchůdců? Ano i ne. Před Zemanem měla ČR pouze dva prezidenty. Oba volené parlamentem, tudíž fungovali v jiné mocenské a politické konstelaci. A nyní se nabízí otázka: Je pravda, že v minulosti prezident vždy pověřil sestavením vlády předsedu (lídra) nejsilnější strany? Vezmeme to popořadě:
- Václav Havel: V roce 1996 vyhrála ODS (29,62 %), pověřen byl Václav Klaus a vznikla menšinová vláda ODS, KDU-ČSL a ODA. Princip vítěz sestavuje vládu platí.
- Václav Havel: V roce 1998 vyhrála ČSSD (32,31 %), pověřen byl Miloš Zeman a vznikla menšinová jednobarevná vláda ČSSD. Princip vítěz sestavuje vládu platí.
- Václav Havel: V roce 2002 vyhrála ČSSD (30,2 %), pověřen byl Vladimír Špidla a vznikla vláda ČSSD za účasti KDU-ČSL a US-DEU. Princip vítěz sestavuje vládu platí.
- Václav Klaus: V roce 2006 vyhrála ODS (35,38 %), pověřen byl Mirek Topolánek. První pokus sestavit menšinovou jednobarevnou vládu ODS nevyšel, později vznikla koaliční vláda na půdorysu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Princip vítěz sestavuje vládu platí.
- Václav Klaus: V roce 2010 vyhrála ČSSD (22,08 %), sestavením vlády byl však pověřen Petr Nečas z ODS (zisk 20,22 %), jelikož Jiří Paroubek dle prezidenta neměl šanci získat v poslanecké sněmovně většinu. Princip vítěz sestavuje vládu byl porušen poprvé.
- Miloš Zeman: V roce 2013 vyhrála ČSSD (20,45 %), pověřen byl Bohuslav Sobotka a vznikla vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Princip vítěz sestavuje vládu platí, i když Zeman plánoval Sobotkovo odstranění.
- Miloš Zeman: V posledních volbách v roce 2017 vyhrálo hnutí ANO (29,64 %), pověřen byl Andrej Babiš. Ten jako Topolánek nejdřív neuspěl s projektem jednobarevné menšinové vlády, posléze vznikla menšinová vláda Ano a ČSSD s podporu KSČM. Princip vítěz sestavuje vládu platí.
Při pohledu do historie vidíme, že jediným prezidentem, který nedal šanci vítězi voleb, byl Klaus v roce 2010. Miloš Zeman tak svým postojem nejen neporušuje ústavu, ale pokud vybere Andreje Babiše jako budoucího premiéra, i když hnutí ANO prohraje s nějakou z formujících se koalicí, tak nepůjde o bezprecedentní rozhodnutí.
Havel i Zeman zatím po volbách jmenovali toho, kdo volby vyhrál. Bude zajímavé sledovat, jak to bude v roce 2021. O překvapení určitě nebude nouze.
