Fundamentální východisko autorů, zabývajících se vztahem moderních technologií a politiky, můžeme formulovat následovně: vývoj informačních technologií (ICTs) může být použit k faktickému posílení nebo naopak oslabení demokratické praxe. Právě optimismus nebo pesimismus ve vztahu vůči novým technologiím můžeme použít jako první analytické hledisko a rozdělit autory na dva pomyslné tábory, avšak jde o neformální rozdělení pro lepší orientaci, proto ho vážený čtenář nesmí brát jako nepřekonatelné a definitivní.
Za tábor optimistů můžeme označit tu část autorů, kteří specifickým způsobem rozvíjejí práci Davida Helda popsanou v knize Models of Democracy. Held formuluje požadavek efektivního zapojení občanů a nestátních organizací do procesu tvorby politických rozhodnutí a rozšíření občanské sféry [Held 1996: 209-216]. V návaznosti někteří autoři implikují požadavek institucionalizovaných alternativních kanálů k přenosu informací mezi občanskou společností a politickým systémem, vznik e–citizens (virtuálních občanů) a elektronizaci voleb. K tomuto křídlu bych například přiřadil Stevena Clifa [2000, 2004], Stephena Colemana [2003] nebo z českých luhů a hájů Sylvii Reterovou [2008].
Za základ pesimistické skupiny můžeme považovat dílo Benjamina R. Barbera, který již v roce 1984 svojí knihou Strong Democracy: Participatory Politics for a New Age mimo jiné poukazuje na možnost potlačení „face-to-face“ kontaktu v praktické politice při přílišném důrazu na používání alternativních forem hlasování, což v konečném důsledku může vytvářet příznivější prostředí k manipulaci [Barber 1984: 274]. Za typické pesimisty bych označil např. duo Stephen Ward a Wainer Lusoli [2005] nebo Huberta Buchsteina [2004].
Ať zdroje zájmu o nové technologie a demokracii pramení z jakékoliv pohnutky, obě skupiny mají podobný pohled na dynamiku procesů v rámci e-democracy. Obecně můžeme říci, že vztahy mezi demokracií a novými technologiemi jsou odrazem jejich vlastního evolučního vývoje. Jak rostou možnosti nových technologií a jak se proměňuje moderní společnost nevyhnutelně dochází k interakci. Za místo a okolnosti spojení můžeme celkem bez problémů označit situaci, kdy se nastartovaný proces implementace nových technologií do politických procesů (e-government)[1] sloučí s normativním posilováním demokracie. Zejména tábor autorů optimistů zmiňuje několik oblastí demokracie, které nové technologie mohou ve finále pozitivně ovlivnit.
- Důvěra a odpovědnost
- Legitimita a porozumění
- Spokojenost občanů a služby
- Dosah a spravedlivý přístup
- Efektivní reprezentace a tvorba rozhodnutí
- Účast prostřednictvím zahrnutí a konzultace
- Zapojení a deliberace
Toto propojení nových technologií a možnosti posílení (vylepšení kvality) demokracie bývá dnes označováno jako e-democracy. „Obecně lze říci, že demokratická a digitální agenda se po dlouhou dobu vyvíjely odděleně a to různými cestami, aniž by si byly vědomi jedna druhé. (…) Potenciál reakce digitálních technologií s usnadněním správy věcí veřejných je příliš důležitý, než aby se nadále omezoval pouze na sféru techniky a e-nadšenců“ [Coleman 2003: 151]. Hlavní výsledek procesů e-democracy podle Stephena Colemana a Donalda F. Norrise spočívá v tom, že nové institucionálníuspořádání umožní lepší kooperaci jednotlivců pro budoucí politické rozhodnutí v rámci politického procesu [Coleman, Norris 2005: 21].
Například Clift definuje: „E-democracy představuje užití informací a informačních technologií demokratickými aktéry (vládami, volenými institucemi, médii, politickými organizacemi, občany/voliči) v rámci vládních a politických procesů na místní, národní a supranárodní úrovni. A navíc, e-democracy přichází s větší a aktivnější voličskou participací založenou na internetu, mobilní komunikaci a ostatních technologiích v dnešní reprezentativní demokracii, což může přinést participační a přímé formy občanského zapojení do veřejných záležitostí, které se jich dotýkají“ [Clift 2004: nestr.].
Definice čtenáři umožňují do konceptu e-democracy nekriticky zahrnovat všechny proměny a změny, které moderní informační technologie do systému přinášejí. Například v oficiálním dokumentu evropské komise Bringing Together and Accelerating eGovernment Research in the EU je e-democracy definována následovně: „Jedná se o nový stav demokracie, který zahrnuje používání elektronických komunikačních technologií (např. internetu) při provádění demokratických procesů uvnitř demokratické republiky nebo reprezentativní demokracie“ [Kotsiopoulos 2009: A7]. E-democracy tak v současnosti můžeme nalézat téměř ve všech sférách politiky: od jednoduché sebe-prezentace politických stran na webu 1.0 až politologicky frekventované téma alternativních (nejčastěji na nových technologiích postavených) hlasování v rámci volebního procesu.
Poznámky:
[1] „Termín e-government znamená aplikaci nových informačních technologií (ICTs) do fungování vlád. Zejména propojení potenciálu internetu a příbuzných technologií může dopomoci k transformaci struktury a vlády.“ OECD: Glosary of Statistical Terms. Dostupné z WWW:http://stats.oecd.org/glossary/detail.asp?ID=4752 (přístup: březen 2011; překlad autora).
Zdroje:
Barber, B. (1984): Strong Democracy: Participatory Politics for a New Age. Berkeley: University of California Press.
Buchstein, H. (2004): Argumenty proti on-line volbám. In: Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia.
Clift, S. (2000): The E-Democracy E-Book: Democracy is Online 2.0. Dostupné z WWW:http://www.publicus.net.
Clift, S. (2004): E-government and democracy: Representation and citizen engagement in information age. Dostupné z WWW: http://stevenclift.com/?p=112.
Coleman, S. (2003): The Future of the Internet and Democracy Beyond Metaphors,Towards Policy.In: Promise and Problems of E-Democracy. Changes online citizen engagement. Paris: OECD Publications Service.
Coleman, S., Norris, D., F. (2005): A New Agenda for E-democracy. In: Forum Discussion Paper, No. 4. Oxford Internet Institute.
Held, D. (1996): Models of Democracy. Cambridge: Blackwell Publishers.
Kotsiopoulos, I. (2009): Bringing Together and Accelerating eGovernment Research in the EU. Brusel: ICT for Government and Public Services Unit.
Reterová, S. (2008): Alternativní způsoby hlasování: Od tradičních metod k on-line volbám. Olomouc: Perpilum.
Ward, S., Lusoli, W. (2005): ‘From Weird to Wired’: MPs, the Internet and Representative Politics in the UK. In: The Journal of Legislative Studies. Vol.11, No.1, Salford.
