Co je to e-democracy? (VI.) Volební rovnost

Nejprve extrahujme všeobecnost, rovnost a tajnost. Vztah obecnosti a tajnosti ve volební demokracii nebyl v českém prostředí podroben zkoumání Ústavního soudu, tak jako například v 50. letech ve Spolkové republice Německo (SRN), proto v níže psaném oddílu budu převážně vycházet z nálezů a závěrů soudu a z příspěvku Huberta Buchsteina [Buchstein 2004].

V roce 1956 západoněmecký ústavní soud řešil aspekty připravovaného alternativního způsobu hlasování (předání volebního hlasu dopisem – korespondenční volba) a vztah mezi principy obecnosti a tajnosti podle článku 38 Základního zákona. [2] Důvodem byla mimo jiné volební praxe sousední Německé demokratické republiky (NDR), v níž bylo hlasováno převážně veřejně. „Státoprávní teorie NDR [podobně jako Základní zákon zahrnovala i ústava NDR tajné hlasování; pozn. autora] nehodnotila postup, při němž se volič „vzdal“ volební plenty, jako porušení zásady volebního práva, tedy tajné volby, nýbrž ospravedlňovala jej argumentací, že ze zásady volebního práva tajného hlasování nelze odvodit povinnost, ale nýbrž pouze právní nárok na využití volební plenty.“ [Buchstein 2004: 233] Tato praxe měla v SRN vliv na stanovení principu tajnosti jako závazné právní povinnosti, což však bylo částečně v rozporu s principem hlasování poštou. Ústavní soud v roce 1956 (i v přezkumech z let 1967 a 1981) tuto metodu povolil s odůvodněním: „při odevzdání hlasu dopisem je ovšem věcí samotného oprávněného voliče, aby se postaral o volební tajemství a volební svobodu. Zákonodárce si byl přesto vědom zvláštních rizik, která z toho plynou. Nepovolil předání volebního hlasu dopisem bez dalších omezení a připomínek, nýbrž povolil je jen v případech, v nichž oprávněný volič doloží, že své volební právo nemůže vykonat osobním odevzdáním hlasu.“ [Bundesverfassungsgericht 1967: 205]

Buchstein jako skeptik správně spojuje všeobecnost a tajnost do vzájemné interakce, ale dovolím si oponovat myšlence, že tajnost a všeobecnost se vzájemně vylučují. Lpění na tajnosti volby jednotlivce je ukázkou obrany demokratických principů vůči nedemokrackým praktikám. Fakt, že člověk může bez cizí kontroly volit tajně kohokoliv, sám považuji za jeden z nejdůležitějších politických výdobytků. Na stejný problém mám však poněkud odlišný pohled.

Pokud přistoupíme na existenci tzv. krize demokracie, nebezpečí nemusí primárně plynout ze strany nedemokracií, ale zejména ze strany snižující se prestiže, důvěry a v konečném důsledku zájmu o podobu a fungování demokratického zřízení. Měli bychom začít klást důraz ještě minimálně na jednu vlastnost voleb – Dahlem zmiňovanou efektivitu. Připojením efektivity k základním podmínkám voleb dosáhneme kýženého propojení principů a příslibu toho, že tyto principy budou maximálně (efektivně) dodržovány a můžeme sledovat, jestli jeden princip není stavěn v pomyslném žebříčku důležitosti nad ostatní.

Například efektivita principu tajnosti a volební rovnosti může být v České republice vyšší než efektivita všeobecnosti, což v jistých případech vytváří schizofrenní situace. Doložím na příkladu: Vysoká efektivita principu tajného hlasování je ztělesněna přísně daným postupem úkonů, které nás krok po kroku dovedou za volební plentu. Kořeny tohoto systému podmínek můžeme přisuzovat patrně stejné zkušenosti (podobně jako ve Spolkové republice Německo) s „tajným“ hlasováním v rámci lidové demokracie. Každý volič musí projít stejně předepsaným postupem při volbě. Zákon 247/1995 stanoví: „V prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků nesmí být nikdo přítomen zároveň s voličem, a to ani člen okrskové volební komise nebo zvláštní okrskové volební komise. S voličem, který nemůže sám upravit hlasovací lístek pro tělesnou vadu anebo nemůže číst nebo psát, může být v prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků přítomen jiný volič, nikoliv však člen okrskové volební komise nebo zvláštní okrskové volební komise, a hlasovací lístek za něho upravit a vložit do úřední obálky.“  

Pro zrakově postižené, analfabety nebo jinak hendikepované občany je ze zákona akt tajné volby paradoxně odepřen ve jménu nejvyšší efektivity tajnosti. Alternativa v ČR neexistuje, zmíněný občan volí ve sníženém režimu tajnosti – to znamená nestandardně, jinak než jeho další spoluobčané. To, že část hendikepovaných občanů nevolí za stejných podmínek jako ostatní dospělá populace, vytváří prostředí volební nerovnosti. Argumenty proti novým alternativním metodám Huberta Buchsteina [3] tak narážení na své limity. Pravděpodobné a hypotetické prohřešky proti principu tajného hlasování musíme konfrontovat se skutečností, že část spoluobčanů je v tuto chvíli již vyloučena z důležitého principu voleb svojí specifičností.

Příklad ukazuje, že v České republice je princip tajnosti nadřazen principu rovnosti a tato praxe není považována za nepřijatelnou. Smyslem alternativních forem hlasování by tedy mělo být narovnání volebního prostředí maximálnímu počtu jedinců za pomoci upravení vstupních kritérií do volebního procesu. Snížení efektivity principu tajnosti může přinést zvýšení efektivity rovnosti. Čtenář může namítnout, že v specifickém případě můžeme situaci předejít například vytištěním hlasovacích lístků Braillovým písmem. To ano, ale iniciativu upravit (si) volební proces podle svých požadavků musí mít sám volič, protože co jeden občan se specifickými potřebami, to jedno specifické nastavení hlasovacího prostředku, což by v dnešní praxi kladlo velmi vysoké nároky na státní byrokratický aparát. Nástrojem mohou být alternativní formy hlasování. O těch ale až příště…