Se zpochybňováním výsledků voleb politickými stranami či samotnými kandidáty se setkáváme prakticky ve všech zemích, které uplatňují systém kandidátních listin. Jsou jimi převážně evropské země, jež se jen velmi zřídka vzdávají klasického modelu voleb, při kterém se vhazují lístky do volebních uren. Na opačné straně pak stojí státy v čele s USA, Nizozemskem, Brazílií, Austrálií či Indií, které již od konce 19. století zavádějí nové modernízpůsoby hlasování (Tuček 2006). Současné studie dokonce uvádějí, že pomocí „obyčejného“ tištěného lístku dnes volí pouhých 1,7 % Američanů (především z menších měst a venkovských oblastí). Pokud navíc z tohoto údaje odečteme volbu korespondenční, pro níž je použití hlasovacích lístků povinné, jedná se sotva o 0,5 % amerických voličů (Reterová, 2008: 29-30).
Mechanický stroj
K prvnímu využití mechanického sčítacího stroje (Mechanical Lever Voting Machines) došlo v roce 1892 v New Yorku. Jde o automatickou verzi australského volebního lístku, která se díky svým přednostem stala v polovině 20. století synonymem pro hlasování jako takové. Největší úspěch slavil tento stroj ve Spojených státech amerických v letech 1930–1960, nicméně v některých částech USA zůstal zachován dodnes (Jones, 2003: 5-6). Hlasování probíhá tím způsobem, že občan po příchodu do volební místnosti pouze stiskne příslušnou páku u sčítacího stroje podle své preference. Volba se koná v soukromí za plentou a přístroj je poté zabezpečen tak, aby nemohlo dojít k opakovanému hlasování stejnou osobou (Reterová, 2008: 31).
Na druhou stranu má tato metoda celkem závažné nedostatky. Vzhledem ke složitétechnologii a častému konání voleb je kontrola hlasovacích zařízení velmi obtížná a její provádění před volbami bývá zanedbáváno. Velká nevýhoda je absence zpětné kontroly zapříčiněna neexistencí volebního lístku, tudíž zde není žádný záznam pro opětovné přepočítání hlasů. Další nevýhoda je velikost zařízení a s tím spojené náklady na přepravu a skladování (Reterová, 2008: 31-32).
Děrný štítek
Systém děrných štítků měl nabídnout zdokonalení a vylepšení techniku hlasování, poprvébyl představen v roce 1964 v americkém státě Georgia. Tato nová metoda se ujala především ve Spojených státech, kde ji do roku 1998 uplatňoval již každý třetí volič (Jones, 2003: 6). Jedna z výhod děrných štítků byl jejich vhodný formát, který byl standardně používaný v tehdejších přístrojích a nemusela se proto vyrábět drahá technologická zařízení. Hlasovací lístek je zde nahrazen speciální kartou, kde jsou pouze jména kandidátů a vyznačené mezery, které odpovídají konkrétním jménům. Volič pak jednoduše umístí lístek do děrovacího zařízení, tak aby protlačená mezera odpovídala jeho volbě. Na druhou stranu velký počet kandidátů a malý formát děrného štítku způsobuje chybnou volbu hlasujících. Rozestupy mezi mezerami totiž nejsou dostatečné a volič tak těžko rozeznává, zda je karta nastavena správně (Reterová, 2008: 33).
Navíc se tento systém potýkal s technickými obtížemi, které spočívali ve vadném vyznačení děrného štítku přístrojem. Pokud je mezera protlačena jen napůl nebo nepřesně, nemůže být hlas uznán. Příkladem jsou prezidentské volby na Floridě v roce 2000, při nichž byly karty použity ve 24 volebních obvodech. Celkové množství nespočítaných hlasů činilo téměř 4 %, přičemž tři okresy (Broward, Miami-Dade a Palm Beach) dokonce překročily hranici 9 %. To však nejsou zdaleka jediné příklady rozporuplných volebních výsledků a zdá se, že diskuse o věrohodnosti děrných štítků neskončí, dokud se tento způsob hlasování nezruší (Reterová, 2008: 33-36).
Optické snímání volebních hlasů
Další zajímavou metodou, která měla sloužit jako východisko z obtíží se mělo stát nové zařízení, vynalezeno v polovině 20. století, umožňující optické snímání hlasů (Optical MarkSence Voting). Ve Spojených státech se poprvé testovalo v 70. letech a nyní se optický skener používá na 40 % území tohoto státu (Jones, 2003: 8). K rozšíření této techniky na ostatní kontinenty pak došlo ke konci minulého století, kdy se tento způsob volby začal uplatňovat ve Velké Británii, Norsku, Rusku, Bosně a Hercegovině, Venezuele či Hongkongu. Konkrétně postup při hlasování probíhá tak, že volič na kandidátní listině tužkou nebo perem začerní kolonky určené pro vybrané kandidáty a vyplněný lístek vloží do skeneru, který následně volbu přečte a zapíše do počítačové databáze (Reterová, 2008: 36).
V této metodě je značná výhoda v tom, že je zde možnost zpětné kontroly. Volič si může po odvolení ověřit, zda byl jeho hlas zpracován správně, neboť hlasovací zařízení je dostupné v převážné většině přímo ve volební místnosti, navíc má volič i možnost celý proces podstoupit znova, jestliže byl jeho hlas označen za neplatný. V praxi je uvedený postup velmi úspěšný a v obvodech, které poskytují právo kontroly, je množství nespočítaných hlasů minimální a navíc je následné počítání hlasů velmi rychlé a přesné, což dokazují volby v Londýně v roce 2000, kdy rychlost sčítání hlasů byla až dva hlasy za vteřinu (Reterová, 2008: 37).
Elektronické hlasování
I když metoda optického hlasování odstranila některé předchozí nedostatky týkající se věrohodnosti, přesnosti a spolehlivosti hlasování, systémové vady stále přetrvávaly a odborníci proto hledali způsob, jak tyto chyby korigovat. Hlavním cílem bylo zavést takovou metodu hlasování, která bude po technické stránce bezpečná, zajistí sečtení každého hlasu a zároveň umožní zpětnou kontrolu v podobě přepočítání volebních výsledků. Jistou inspirací byl mechanický pákový stroj (viz Mechanický stroj), jehož mechanismus byl převeden do systému přímého elektronického zápisu. Rozdíl spočívá v nahrazení mechaniky mikroprocesovým softwarem, který se vždy před volbami instaluje do centrálního počítače s informacemi o politických stranách, kandidátech a volebních obvodech. Tyto informace nesou rovněž jednotky hlasovacích strojů umístěných v konkrétních okrscích (Reterová, 2008: 38).
Hlasování probíhalo tak, že volič po příchodu do místnosti aktivoval pomocí karty nebo kódu sčítací zařízení a poté stiskl tlačítko odpovídající vybranému uchazeči. V 90. letech však byla zavedena dokonalejší technologie plochých panelů s dotykovou obrazovkou, při níž volič pouhým dotykem prstu (nebo tužky) určuje, komu dává svůj hlas (Tuček, 2006). Poté následuje potvrzení, které zajišťuje ochranu před chybným označením kandidáta. Navíc některé elektronické přístroje vyšly vstříc zrakově či sluchově postiženým občanům, protože dovolují provést volbu hlasem nebo Braillovým písmem, aniž by se narušila zásada tajného hlasování (Reterová, 2008: 39-40).
Shrnutí
Použití elektronického systému přináší mnoho výhod, z nichž je nejvýznamnější přesnost a rychlost zpracování volebních výsledků a zároveň odstranění chyb způsobených lidskou omylností. Díky těmto přednostem se elektronický systém častěji zavádí do volebních systémů například v Nizozemsku, Belgii, Irsku, Velké Británii, Německu, Brazílii a spolu s jinými moderními formami hlasování také ve Spojených státech amerických (Cranor, 2003: 23; Elections in the 21st Century 2002: 63-68).
Avšak ani elektronický systém není zcela bezchybný, jedním z diskutovaných problémů je technické pochybení spočívající v chybně nastaveném programu nebo špatně nainstalovaném softwaru (Reterová, 2008: 40).
V souvislosti s elektronickým hlasováním bych se rád zmínil o takzvané e–demokracii (využívání komunikačních zdrojů zejména internetu, radia, telefonu). Komunikační a nové IT technologie mohou být použity ve třech základních demokratických procesech: poskytování informací, ulehčení komunikace a umožnění hlasování pomocí těchto technologií. Avšak velký potenciál těchto technologií by nás neměl přimět předpokládat, že jsou zákonitě demokratické. Musí zde být rovnováha mezi institucionálním a dobrovolnickém využití v mezích demokratického systému za účelem udržitelných výhod pro obyvatele, kteří si přejí zapojit se do veřejného dění (Anttiroiko, 2003: 125).
Alternativní metody hlasování mají do budoucna veliký potenciál zejména elektronické hlasování. V tomto směru jsou nejdále Spojené státy, které těží z mnoha výhod, jež tyto metody poskytují, zejména eliminaci záměrných podvodů a možných chyb při ručním odevzdání hlasovacího lístku. Touto eliminací se zvyšuje korektnost voleb s čímž je nepřímo spojena i volební účast, která je použitím těchto metod pozitivně ovlivněna. Dalším nepopiratelným faktem je, že nejnovější hlasovací metody výrazně lépe reflektují současnou moderní kybernetickou společnost, a tím efektivněji odrážejí potřeby a požadavky voličů. Závěrem lze dodat, že vývoj hlasovacích metod není ukončen a bude se vyvíjet společně se společností.
Zdroje:
Anttiroiko, A. (2003): Building Strong E-Democracy – The Role of Technology in Developing Democracy for the information age, Communications Of The Acm, 46(9): 121-128.
Jones, D. W. (2003): The Evaluation of Voting Technology. In: Gritzalis, D. A. (ed.): Secure Electronic Voting. Boston. Dordrecht, London: Kluwer Academic Publishers.
Lijphart, A. (1971): Comparative Politics and the Comparative Methods. In: The American Political Science Review, Vol. 65, No. 3 (Sep., 1971), pp. 682-693.
Mercury, R. (2002): A Better Ballot Box? IEEE Spectrum, (on-line text) http://www.votingintegrity.org/tool/documents/documents.html
Reterová, S. (2008): Alternativní způsoby hlasování. Olomouc: Perpilum. ISBN 978-80-866-2449-5.
Reynolds, A., Steenbergen, M. (2005): How the world votes: The political consequences of ballot design, innovation and manipuation. In: Electoral Studies. (on-line text).
Říchová, B. (2008): Komparativní metoda v politologii. In: DVOŘÁKOVÁ, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha: Oeconomica, 2008, s. 7-37. ISBN 978-80-245-1357-7.
Svoboda, L. a kol. (1974): Encyklopedie antiky. Praha: Československá Akademie věd.
Tuček, J. (2006): Další volební chyba. Běžné, říkají vědci. (on-line text) http://aktualne.centrum.cz/veda-a-zajimavosti/z-domova/clanek.phtml?id=284342
