Co je to e-democracy? (IV.) Účinná participace jako dosah a tvorba rozhodnutí

Dahlova podmínka účinné participace zní: „Dříve než sdružení přijme plán dalšího postupu, musejí všichni členové dostat rovnou a efektivní příležitost sdělit ostatním svá stanoviska k této problematice“ [Dahl 2001: 39].

Efektivní komunikaci mezi občany a vládou požaduje i Clift: „Úsilí vlády musí být založeno na oslovení veřejnosti.“ Dále: „Vlastnosti komunikačních technologií mohou tvorbu rozhodnutí v reprezentaci učinit efektivnější a doufejme, že účinnější“ [Clift 2004: nestr.].

Hlavní oblastí účinné participace je účinný potenciál občanské společnosti při nastolování agendy ve volených tělesech. Nezbytnou podmínkou jsou dostatečně a srozumitelně informovaní občané, kteří jsou správně srozuměni s potřebným souborem informací [1] pro další krok – účinnou participaci. Kritika ze strany autorů, zabývajících se možnostmi e-democracy, pramení z toho, že v zastupitelském systému jsou občané odkázáni pouze na rozhodování mezi již koncipovanými možnostmi (volebními programy) a na druhé straně vláda (obecně exekutivní orgán) nemůže bez zkreslení identifikovat preferovaná témata uvnitř společnosti. Komunikace mezi občany a vládou příliš nefunguje [viz Coleman 2003: 145-147]. Zpětná vazba vázána na další cyklus voleb, kde volič může vyjádřit spokojenost nebo nespokojenost se svojí další individuální volbou. Druhou možností pro exekutivu jsou různé průzkumy veřejného mínění.

Občané tak nemají krom aktu voleb jinou institucionalizovanou možnost vyjádřit své skutečné myšlenky. Jedinec má sice „plán“ postupu, ale konečné výsledky (očekávaná řešení) jsou vázána na způsob realizace vlády, což ve většině případů reprezentaci jednotlivce zcela vymaže.

Ostatně zastupitelský systém není primárně tvořený na jemnou reprezentaci názorů, jedná se spíše o koše zachytávající různé okruhy jedinců (voličů), kteří se s určitou stranou ztotožnili z jakéhokoliv důvodu. Například Richard Sclove dochází k závěru, že: „proces rozhodování je demokraticky neadekvátní a celkem falešný, dokud vlády nebudou kombinovat rovné a rozsáhlé příležitosti občanů, skupin a komunit k vyjadřování ohledně agendy volených těles“ [Scolve 1995: 39].

Nová média se svými vlastnostmi bývají označována jako možné řešení zmiňovaného demokratického deficitu. O co vyšší jsou očekávání, o to nižší je praktické zapojení. Praxi v etablování e-demokratických procesů popisuje zpráva OECD Citizens as Partners z roku 2001. Dokument hodnotí důraz národních (nebo subnárodních) vlád na spolupráci s občany jako aktivní, ale dobrých praktických příkladů v tomto roce eviduje pomálu. Zpráva uvádí jediný příklad e-participace pomocí tzv. e-petice při Skotském národním parlamentu ve Velké Británii [OECD 2001: 39].

O Skotsku ale až příště příště…