České korespondenční volby na obzoru

Po dlouhých deseti letech přichází návrh zákona č. 676/0, který voličům v zahraničí dává naději, že za několik let budou moci zaslat hlasovací lístek korespondenčně. Návrh zákona je výstupem z činnosti expertní skupiny při ministerstvu vnitra [1] a překladatel Marek Ženíšek (TOP 09) návrh označuje za splacení dluhu voličům v zahraničí [Macková 2015]. Redakce považuje návrh za velmi kvalitní a vyvážený. Stanovisko vlády a postoje jiných státních organizací však ukazují, že cesta k českým korespondenčním volbám nebude jednoduchá. Redakce děkuje spolupracovníkům M. Ženíška za rychlé poskytnutí potřebných materiálů.

č. 676/0: krátká charakteristika

Hlavním důvod vzniku novely je prostý: v současné době jsou voliči v zahraničí při hlasování znevýhodněni, jelikož náklady na hlasování (ať přímé či nepřímé) jsou u expatů několikanásobně vyšší, než u občanů hlasujících v tuzemsku. Důvodová zpráva zmiňuje např. občany v USA, které od hlasovací místnosti dělí i několik tisíc kilometrů. Netřeba dodávat, že pokud český občan žije ve státě, ve kterém ČR konzulát neprovozuje, pravděpodobnost účasti je takřka nulová. Více k tématu viz článek Korespondenční volba po česku? Promarněná příležitost.

Návrh stanovuje, že volič může korespondenčně hlasovat v evropských a prezidentských volbách a ve volbách do poslanecké sněmovny. Mechanismus korespondenčního hlasování je celkem jednoduchý. Volič v zahraničí se u svého pověřeného úřadu [2] přihlásí ke korespondenční volbě. Úřad na voličem uvedenou adresu zašle voličský kit, který obsahuje poučení, identifikační lístek, volební lístky a dvě obálky. Volič vyplní identifikační lístek, upraví volební lístky a pokud si na konkrétní volby vyžádal voličský průkaz, přiloží jej také. Následně zalepí hlasovací lístky do obálky, hlasovací obálku vloží do korespondenční obálky a na vlastní náklady zašle na adresu konkrétního úřadu.

Nesporné klady návrhu

Korespondenční hlasování je v návrhu chápáno jako doplněk ke stávajícím volebním technikám, tudíž jeho zavedení nebude mít vliv na ostatní možnosti. Redakce musí upozornit na kvalitní důvodovou zprávu, která po dlouhé době reflektuje základní poznatky deteritorizace voleb v jiných státech (např. Slovensko či Estonsko), a to vše při střízlivém zvážení benefitů a rizik. Očividná fixace na negativní aspekty dosud byla u tematických národních dokumentů spíše pravidlem než výjimkou.

Dalším plusem je přihlášení ke korespondenční volbě, které lze provést i jinými způsoby (datová schránka, písemně) než osobní návštěvou. Toto opatření jde správným směrem, protože v současnosti voliči v zahraničí nezbývalo nic jiného, než zastupitelský úřad navštívit dvakrát. Nejdřív při žádosti o zapsání do zvláštního seznamu voličů [3] a poté při vlastním hlasování.

Dále návrh je pozitivní v tom smyslu, že umožňuje korespondenční volbu jak lidem žijící v zahraničí trvale, tak občanům, kteří jsou mimo republiku jen omezený čas (např. úředníci EU, studenti na výměnných pobytech typu Erasmus či pracovníci na služební cestě).

O komplexnosti návrhu svědčí i fakt, že nestanovuje závazný typ psaní (Při zaslání hlasovacího lístku zpět bude na úvaze voliče, zda zašle doručovací obálku doporučeně nebo běžným způsobem). Toto řešení je prozíravé, jelikož ne všechny státy světa dodržují standardy České pošty.

Nedostatky a rizika

Ačkoliv je návrh č. 676 kvalitním počinem, můžeme ve znění i v propagaci záměru nalézt několik dílčích nedostatků. Začněme od těch formálních.

Krátké lhůty

Ačkoliv návrh prodlužuje lhůty původního zákona č. 247/1995 Sb., z hlediska hlasovacího procesu je nemůžeme nepovažovat za dostatečné. Návrh stanovuje, že volič se musí přihlásit ke korespondenční volbě nejpozději do 35 dnů před konáním voleb. Úřad má následně 10 dní na zpracování žádosti a odeslání materiálů (tj. min. 25 dní předem). A zde je onen pověstný zakopaný pes. Volební balíček má přibližně 25 dní na cestu k voliči, který ho musí obdržet či vyzvednout, vyplnit požadované dokumenty a zaslat zpět. Podle návrhu za platný hlas může být považován pouze ten dopis, který dojde příslušnému úřadu před zahájením hlasování (tj. většinou do pátku 14:00). Času rozhodně není nazbyt.

V některých oblastech světa jsou poštovní služby na velmi nízké úrovni. Názorný příklad za všechny: V roce 2003 katalánská vláda testovala elektronický systém pro internetové hlasování v rámci voleb do katalánského parlamentu. Volič mohl využít korespondenční volbu, volbu na zastupitelském úřadě a internetové volby (jako nezávazný dummy test). V oblastech, kde je úroveň poštovních služeb na dobré úrovni (konkrétně Argentina, Belgie, Chile), byl podíl korespondenčních a internetových hlasů cca 10 : 1. V oblastech, kde jsou korespondenční služby drahé (USA) či ve státech, kde takřka nefungují (Mexiko), byl podíl e-hlasů mnohem vyšší. Konkrétně v USA 2 : 3 a v Mexiku dokonce 1 korespondenční hlas ku 23 e-hlasům. Ve zprávě o průběhu testu je uvedeno, že voliči v Mexiku korespondenční volby nevyužívají, jelikož se dopisy ztrácí až příliš často [Riera, Cervelló 2004: 95]. Tím chceme říci, pokud má být návrh opravdu komplexní a využitelný pro všechny voliče v zahraničí, 25 dní k dvojímu putování dopisu (tj. tam a zpět) nemusí vůbec stačit.

Navíc pokud se podíváme na lhůty korespondenčního hlasování např. na Slovensku, zákon č. 180/2014 (na který také odkazuje důvodová zpráva) obsahuje lhůty delší, konkrétně 50 dní před volbami na přihlášení a 35 dní před volbami na odeslání dopisu s volebním kitem. Inspirace u našich východních sousedů by ubrala pár vrásek zahraničním voličům. Volič se totiž může ke korespondenčnímu hlasování přihlásit ihned po vyhlášení voleb, ale zainteresovaný úřad nic nenutí nepočkat až poslední den lhůty k odeslání dokumentů.

Komunikace záměru a obavy zneužití

Druhou, i když nepatrnou výtkou je styl, kterým je návrh prezentován. Hlavním důvodem změny zákona je demokratická propast mezi občany České republiky, kteří volí v tuzemsku a zahraničí, způsobené rozdílnou přístupností k naplnění volebního práva. V propagačním textu je nevhodná formulace: „Navrhujeme zavést korespondenční volbu jen v těch volbách, kde nákup hlasů de facto nehraje roli“ [Macková 2015].

Vyjádření naznačuje, že korespondenční hlasování je z principu nebezpečnější než klasické, což není tak úplně pravda. Ano, nákup hlasů je problémem všeobecným, proti kterému musí státní úřady tvrdě bojovat, jelikož narušuje demokratický výběr volených zástupců. Ano, zavedením vzdálených hlasovacích technik může [4] tento nežádoucí efekt vzrůstat (zejména v konkrétních lokalitách a ve specifických sociálních vrstvách a komunitách), ale toto tvrzení je zcela mimo realitu.

V situaci, kdy v ČR existuje systém volebních průkazů, je strašení volebními podvody liché. V České republice může volič využít institutu voličského průkazu [5], což je domovským obecním či městským vydané potvrzení, se kterým volič může přijít do jakéhokoliv okrsku a odhlasovat. Problém je, že voličský průkaz je pouze jednorázový papír s razítkem (bez jakýchkoliv ochranných prvků či sériového čísla). Výše zabezpečení je tedy nulová a pro průměrně šikovného občana není problém průkaz zkopírovat (třeba desetkrát) a odvolit v deseti různých okrscích. Předseda komise nemá možnost ověřit, jestli tento duplikát nebyl použit jinde a voliče musí přidat do seznamu voličů. Volební podvody, vícečetné hlasování a kupování hlasů již současná praxe umožňuje, a je zbytečné poukazovat na potenciální nedostatky distančního hlasování.

Shrnutí

Tento návrh je po dlouhé době koncepčním řešením dlouhodobé nerovnosti mezi občany v tuzemsku a zahraničí. Redakce e-politics.cz je potěšena, že tématem demokratické propasti u voličů v zahraničí se konečně někdo seriózně zabývá. Až na několik nedostatků, které lze snadno odstranit v připomínkovém řízení, je návrh zákona tím správným krokem kupředu. Náš optimismus trochu kazí stanovisko vlády, které je sice označeno jako neutrální, nicméně v dokumentu je silně cítit nechuť k distančnímu hlasování. Je otázkou, zda tento bohulibý záměr nepotká osud zákona z roku 2006. Legislativní proces budeme podrobně sledovat.

Co můžeme vzkázat voličům v zahraničí? Uvidíme…

Zdroje

Brunclík, M. (2012): „Mají internetové volby vliv na volební účast? Případová studie z Norska.“ Evropská volební studia. Vol. 7, No. 2, s. 101–116.

Macková, M. (2015): „Ženíšek: Dejme stejnou možnost volit všem.“ Tisková zpráva TOP 09 [online; publik. 24. 11. 2015] http://www.top09.cz/co-delame/tiskove-zpravy/zenisek-dejme-stejnou-moznost-volit-vsem-19217.html

Riera, A. J., Cervelló, G. (2004): „Experimentation on Secure Internet Voting in Spain.“ In: Prosser, A., Krimmer, R. (eds.): Electronic Voting in Europe – Technology, Law, Politics and Society. Bonn: Gesellschaft für Informatik.