Pirátům dlouhodobě vadí disproporce volebního systému do poslanecké sněmovny, ve které velké strany vykazují mnohem nižší poměr hlasů na jeden získaný mandát než ty malé. Je pravdou, že v posledních parlamentních volbách hnutí ANO potřebovalo na jeden mandát 19 232 hlasů, zatímco poslední hnutí STAN muselo získat více jak dvojnásobek – 43 693 hlasů. Na první pohled jasná disproporce a nespravedlnost. Proto v září 2018 Mikuláš Ferjenčík (ČPS) navrhl snížení volební klauzule ze současných 5 % na 4 %. Jeho pozměňovací návrh byl zamítnut, ale to nám nebrání zamyslet se, zda měnit volební klauzuli je dobrý nápad.
Cíl pro trpaslíky
Jednoduše řečeno, uzavírací klauzule slouží k tomu, aby českou politickou scénu rozdělila na dva tábory: poslanecký A-team a obskurní zbytek. Strana, která nedá v celé republice více jak 5 % hlasů, má smůlu. Oněch magických 5 % je počítáno za celou republiku, takže se může stát, že ve Zlínském kraji získáte slušných 9,95 %, tak jako KDU-ČSL v roce 2010, ale mizerné výsledky v jiných obvodech vás pošlou mezi mimoparlamentní šmíru. Počet potřebných hlasů se liší každé volby dle účasti, ale v průměru jde o cca 260 000 hlasů, které musí strana utržit, aby její koně mohli zasednout v Thunovském paláci.
Výše volební klauzule je stanovena arbitrárně, tedy vzniká politickou dohodou, jelikož neexistuje něco jako „objektivně spravedlivá procentuální hranice“. V Evropě musí strany v průměru získat cca 4,5-5 %, nejvyšší uzavírací klauzuli má Lichtenštejnsko (8 %), nejnižší Nizozemí (0,67 %).
Na první pohled se zdá, že nespravedlivější by bylo, aby žádná takováto hranice neexistovala. To je možná pravda. Nejvíce se tomu blíží právě Nizozemí. Téměř nulová volební klauzule ale má značný vliv na počet stran, které do parlamentu proniknou, což zase negativně působí na proces formování vlády, a hlavně na její stabilitu. V nizozemském parlamentu aktuálně sedí 13 stran a vládu tvoří 4 subjekty. Extrémně nízká volební klauzule je především vhodná hlavně pro státy, ve kterých existuje národnostní či náboženské rozdělení a je třeba důsledně dbát na to, aby byli reprezentováni všichni. To případ České republiky tak úplně není a je třeba vyvažovat mezi reprezentativitou poslanecké sněmovny a akceschopností vlády.
4 procenta, žádná procenta
Příliš nechápeme Ferjenčíkovu obhajobu, že jedno procento dolů pomůže českému volebnímu systému. Říci, že 4 % jsou obecně spravedlivější než 5 %, je nesmysl. Když se podíváme na výsledky parlamentních voleb od roku 1996, tak by 4% uzavírací klauzule změnila výsledky pouze jednou ze 7 případů, a to v roce 2010. Tehdy by KDU-ČSL a SPO také získaly pár mandátů na úkor nejsilnější ČSSD, druhých občanských demokratů a také TOP 09. Odstupy dalších nepostupujících stran jsou natolik velké, že by jim ani snížená 4 % hranice nepomohla.
V reálu by změna o 1 % znamenalo pouze to, že strana by mohla obdržet o nějakých 45 000 hlasů méně, aby postoupila do skrutinia. A to je sakra málo, když uvážíme, že změníme klauzuli u parlamentních voleb a všech ostatních zůstane stejná. Voliči z toho budou mít zaručeně hokej. Navíc disproporce mezi velkými a malými stranami při zisku jednoho mandátu zůstanou téměř nezměněny. Takový přístup nic neřeší. Co s tím?
Volební obvod je to, o co kráčí
Fixace na uzavírací klauzuli totiž vůbec nepostihuje to, co je na českém volebním systému špatně a co celou disproporci způsobuje – rozdílně velké volební obvody. Jak část českých voličů ani netuší, Česká republika je při parlamentních volbách rozdělena na 14 volebních obvodů (kraje + Praha). Jelikož kraje nejsou stejně velké, liší se také počet mandátů, který se v nich rozděluje. Pak se stane, že největší Středočeský kraj s 1,3 miliony obyvatel volí 26 poslanců a nejmenší Karlovarský s necelými 300 000 obyvateli jen 5 duší.
Onu disproporci způsobují hlavně malé kraje, jelikož v nich získat jeden mandát je mnohem složitější než v těch opravdu velkých. V Karlovarském kraji v roce 2017 uspělo jen hnutí ANO (3 mandáty), SPD (1 mandát) a ČPS (1 mandát). Hlasy pro ostatní strany propadly, za ně nedostanou už nic. To je extrémní příklad, ale v ostatních volebních obvodech se tato nespravedlnost děje také, akorát v menší míře a když se sečtou, pak ANO získá 1 mandát za 19 232 hlasů a STAN za 43 693. Vítěz voleb totiž má podporu dobře rozloženou a silnou, takže mu propadá nejméně hlasů, zatímco STAN ostrouhá, jelikož v mnoha obvodech vyjde na prázdno. Co s tím?
Jeden obvod vládne všem
Opravdovým řešením by byl 1 volební obvod na celou republiku. Takto to funguje třeba na Slovensku, v Izraeli či již ve zmíněném Nizozemí. Voliči by dostali ohromnou plachtu s kandidátkou čítající 200 jmen. Každá důchodkyně by mohla přímo volit Andreje Babiše či Ivana Bartoše. Z preferenčních hlasů by bylo hned jasné, kdo je nejoblíbenějším politikem, a hlavně by došlo k narovnání podmínek pro všechny strany.
Když přepočítáme výsledky z roku 2017 na jeden jediný obvod, získáme tabulku níže:
Všechny další parametry volebního systému zůstávají stejné (d΄Hondtův dělitel a 5% uzavírací volební klauzule). I pokud bychom snížili volební klauzuli na Ferjenčíkovy 4 %, Svobodným se ziskem 1,56 % to stejně nepomůže.
V pravé části „nový přepočet“ je vidět, že nejvíce by na jednom obvodě tratilo hnutí ANO (minus 16 mandátů) a o jeden by také přišla ODS. Ostatní strany by si polepšily, malé subjekty u 5% hranice poměrně výrazně. Důležité je, že s jedním obvodem by se také téměř vyrovnal potřebný počet hlasů na 1 mandát (od 23 124 u KSČM po 24 556 u ČSSD), takové rozdíly jsou už opravdu minimální. Poslední a největší výhodou je fakt, že procenta obdržených hlasů již téměř korespondují s procenty obdržených mandátů, což se konečně blíží představám průměrného voliče, který běžně předpokládá, že za 30 % hlasů by strana měla obdržet 30 % mandátů. To by fungovalo.
A jak by se řešilo rozdělení mandátu mezi kraje? Právě, že nemuselo. To hodíme na strany samotné, aby si to vyříkají již při tvorbě kandidátek. Sice asi přibude vnitrostranického napětí, ale to občanu ČR může být asi šumák. Ať se za ty peníze, které za volby dostávají, alespoň trochu zapotí.
Pro příště by měli Piráti namísto uzavírací klauzule řešit počet obvodů. Jeden obvod totiž zcela vymaže rozdíly mezi velkými a malými stranami. To, že vládu by v tomto případě musely poskládat minimálně 4 subjekty, je zase věc na jiné povídání.
