České ústavní rodeo

V historii se toho třetího února příliš nestalo. Toho dne roku 1721 se narodil pruský generál Friedrich Wilhelm von Seydlitz a o 245 let později přistála na měsíci první umělá sonda Luna 9. Jinak ticho po pěšině. Nudu a šeď tohoto data letos rozčísl ústavní soud – alespoň pro českou politickou reprezentaci. Třetího února totiž soud po 3letém zvažování rozhodl, že dosavadní volební systém příliš nadržoval velkým stranám a nejdůležitější části volebního zákona do poslanecké sněmovny zrušil bez náhrady. Větší zemětřesení by patrně způsobilo jen to, kdyby oxfordští vědci zjistili, že za všechno je skutečně zodpovědný Kalousek. Politici tak teď rychle hledají způsob, jak vůbec přepočítávat hlasy na mandáty. A to při současné konstelaci v poslanecké sněmovně a senátu nebude vůbec jednoduché.

Rozhodnutí z pekla

Ihned po zveřejnění rozsudku se na ústavní soud snesla ostrá kritika. Hlavně od politiků vládnoucí garnitury, kterým se nelíbilo načasování rozsudku a ani to, že se rozhodnutí týká již těchto voleb. Kritikou nešetřil jak Andrej Babiš, tak Miloš Zeman. Premiér nezapomněl předsedovi ÚS Pavlu Rychetskému připomenout, že on sám za volební systém před 20 lety bojoval. Takové výtky bychom mohli přejít s vysvětlením, že předseda nejsilnější strany si chtěl ponechat bonus, který mu současný volební systém poskytuje. A prezident Zeman si zase chce nechat svého premiéra, proto tolik silných řečí.

Jenže ke spokojenosti měla daleko i odborná obec. Ústavním právníkům vadilo ono načasování, kdy soud po 3 letech rozvažování nenechá politické reprezentaci zhruba 3 měsíce, aby si domluvila, doladila a prohlasovala novou zákonnou úpravu (Mach 2021). Při tempu, jakým český parlament pracuje, je to termín opravdu šibeniční. Politologové zase upozorňují, že ústavní soud byl v hodnocení dosavadního volebního systému příliš přísný, zaměřil se pouze na jeden aspekt volebního systému v roce 2017 a zcela nekriticky vyhověl stěžovatelům[1] (Mlejnek 2021). Proto podívejme se na to, jak v minulosti byly volby necitlivé k malým stranám a jaké proměnné vlastně ovlivňují zisk křesel.

Výjimečný rok 2017

19 232 a 43 693 – dvě čísla, která ukazují poměr hlasů na jeden získaný mandát mezi první a poslední stranou v parlamentních volbách roku 2017. Hnutí ANO potřebovalo získat necelých 20 000 hlasů, trpaslíci ze STAN více než dvakrát tolik. Ústavní soud v rozsudku řekl, že tento fakt samotný popírá princip poměrného zastoupení, který ústava vyžaduje v článku č. 18.

Jenže situace není tak jednoduchá, jak se může zdát. Tato na první pohled jasná nespravedlnost není způsobena démonizovaným D’Hondtovým dělitelem, ale různě velkými volebními obvody. A to především těmi malými – Karlovarským a Libereckým. V malých obvodech o 5–8 mandátech prostě křesla poměrně nerozdělíte, ani kdybyste se rozkrájeli. A můžete si k tomu vymyslet sebesložitější přepočet – je to zkrátka matematicky nemožné (leda by zákonodárce obdržel pouze část mandátu, což je představa hodně odvážná). I když ústavní soud oněch 14 volebních obvodů zrušil, v rozsudku neuvedl, jak by měli zákonodárci problém řešit. A jak sledujeme vznik nového volebního systému, vidíme, že 14 problematických krajů zůstává. Odnesl to chudák D’Hondt a zakopaný pes je stále stejně hluboko.

Problém navíc je, že disproporce z roku 2017 byla způsobena výjimečným rozložením sil, který tu od poslední volební reformy v roce 2000 nenastal. Poslední volby byly unikátní minimálně ve 2 věcech:

Zaprvé ve volbách uspělo hodně subjektů, jelikož se do poslanecké sněmovny probojovalo 9 stran. V minulých letech to bylo podstatně méně (4 v roce 2002, 5 v roce 2006, 5 v roce 2010 a 7 v roce 2013, viz tabulky níže). Když máte rozdělit 200 mandátů mezi 4 strany, půjde to o poznání poměrněji než s 9 subjekty. To dá rozum.

Zadruhé jsme byli svědky neobvyklého rozložení volební podpory. Velmi silné hnutí ANO obdrželo 29,64 % a první bylo ve všech krajích i okresech. Volební podporu tak mělo silnou a dobře rozloženou. Pak tu byla skupina 3 stran se ziskem okolo 10 procent (obnovená ODS s 11,32 %, draví Piráti s 10,79 % a národovci z SPD s 10,64 %). Následovala oslabená levicová klika KSČM se 7,76 % a ČSSD s 7,27 %. A peloton uzavíraly 3 trpasličí strany se zisky takřka fousovými: KDU-ČSL s 5,8 %, TOP 09 s 5,31 % a poslední STAN s 5,18 %.

Právě STAN prošel do poslanecké sněmovny s odřenýma ušima, kdy 5% laťku překročil jen o 9 120 hlasů, což je netěsnější vstup do PS od roku 2002. Velký počet subjektů a houf malých stran tak způsobil onu dysbalanci mezi prvním a posledním. Volební systém tedy nerovnosti způsoboval, ale pouze ve výjimečných a v extrémních situacích.

Jak to bylo v minulosti?

Byly poslední volby extrémní? Ano i ne. Pokud se zaměříme na poměr hlasů na jeden získaný mandát všech stran v posledních 5 parlamentních volbách, získáme tabulku níže.

Vidíme, že žádná strana nepotřebovala méně hlasů na jeden mandát než hnutí ANO v roce 2017. ANO drží i druhou pomyslnou příčku, jelikož v roce 2013 potřebovalo jen o 500 hlasů víc. Srovnatelná je pouze ODS v roce 2010. Rozdílný poměr mezi hlasy na jeden získaný mandát způsobuje nadreprezentaci a podreprezentaci konkrétní strany. Obě situace mohou být jednoduše vyjádřeny jako rozdíl mezi procentuálním ziskem hlasů a procentuálním ziskem mandátů. Čím více je strana nadreprezentována, tím teoreticky méně potřebovala hlasů k zisku mandátu a obráceně. Nadreprezentace (zeleně) a podreprezentace (červeně) všech stran ve volbách od roku 2002 je uvedena níže.

Jenže tabulka ukazuje jeden zajímavý aspekt. Ačkoliv z první tabulky vyplývá, že poměr mezi hlasy na jeden získaný mandát mělo hnutí ANO v letech 2013 a 2017 téměř totožný (19 729 vs. 19 232), tak ANO bylo v roce 2017 nadreprezentováno více než dvojnásobně oproti roku 2013. Jak je to možné?

Důvodem je právě rozložení podpory a počet subjektů postupujících do skrutinia. Dobře rozložená podpora vám prostě pomáhá. A z teoretického hlediska je to dobře. Nestačí být lumen v jednom obvodě, ale když vás voliči berou všude, tak vás systém odmění. Je to pochopitelný a logický efekt. Zabývat se pouze poměrem hlasů na jeden získaný mandát, tak jako to udělal ústavní soud, není příliš vypovídající.

Pokračujme dále. Na druhém konci spektra ale vidíme, že hůře než hnutí STAN na tom byla Strana zelených (SZ) v roce 2006. Jak je to možné? Vždyť STAN měl v roce 2017 pouhých 5,18 % a Zelení v roce 2006 dokonce 6,29 %? Logicky by na tom měli být STANaři hůř.

Podívejme se tedy do letních měsíců roku 2006. Tehdy se Martinu Bursíkovi podařil husarský kousek. Zelené, kteří ještě v roce 2002 dostali diskutabilních 2,36 %, vytáhl na 6,29 %, což tehdy stačilo na 6 mandátů a na místo v Topolánkově vládě. Křesla Zelení získali v Praze – a to dvě – a pak po jednom ve Středočeském, Ústeckém, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji. Samé velké obvody. Jinde SZ ostrouhala. Nejvíce SZ bolelo fiasko v Libereckém kraji, kde strana získala dokonce 9,58 %, ale na mandát to nestačilo. Zelení si na nespravedlnost samozřejmě stěžovali u ústavního soudu. Tehdejší kolegium ale mělo na poměrné volební systémy diametrálně odlišný názor než dnešní ústavní soud, a tak se rozhodl stížností SZ vůbec nezabývat (Fránek 2006).

A jak je vůbec možné, že Zelení na tom byli hůře než STAN v roce 2017? Do rozdělení mandátů totiž vstupuje ještě faktor kromě počtu subjektů postupující do skrutinia a rozložení podpory mezi nimi – a tím je počet propadlých hlasů, které nedostaly potřebných 5 %. Tento poměr se každé volby mění a je ilustrován na grafu níže.

Jak se mění poměr mezi stranami postupujícími do skrutinia (strany barevně) a těmi ostatními (strany pod 5 %), mění se také nadreprezentace a podreprezentace jednotlivých stran. Například v letech 2002 a 2010 propadlo velmi velké množství hlasů (17, resp. 14 %), což způsobilo, že strany v těchto volbách byly nadreprezentovány všechny (viz tabulka výše). To také způsobilo, že v roce 2002 měli všechny 4 strany téměř stejný poměr hlasů na jeden získaný mandát (viz tabulka výše). Proto účinky volebního systému nelze brát jako hru s nulovým součtem, kde nadreprezentace jednoho subjektu poškozuje druhé. Pokud z celého koláče (tj. suma všech platných hlasů) ukrojíme skoro pětinu (propadlé hlasy), tak to znamená, že všechny strany dostanou více křesel, než by dle poměru hlasů měly.

Závěr

STAN měl v roce 2017 smůlu, že měl nevyrovnanou podporu v krajích, ve kterých je mandáty těžké získat. Také tyto volby propadlo velmi málo hlasů (pouze 7 %), což zapříčinilo podreprezentaci posledního subjektu. To navlas stejné se stalo Zeleným v roce 2006, také jsme byli svědky malého počtu propadlých hlasů (6 %) a velkého odstupu posledního postupujícího od prvního.

Může za to volební zákon? Jak jsme ukázali, tak pouze z části. Spíše za to může souhra faktorů, které nemůže nikdo ovlivnit. Dosavadní volební systém nebyl dokonalý, ale výsledky zkreslil pouze na základě kombinace několika unikátních faktorů ve dvou případech (roky 2006 a 2017). Jinak produkoval celkem poměrné výsledky. Paradoxní je, že u nového systému, který právě vzniká v kuloárech poslanecké sněmovny a senátu, si nebudeme moci být jisti, zda nerovnosti nebude produkovat taky.

A je škoda, že ústavní soudci se problémem nezabývali příliš do podrobná v oblasti modelace a pravděpodobnosti. Viděli by, že to s naším volebním systémem nebylo tak špatné. Uvidíme, s čím poslanci a senátoři přijdou tentokrát.

 

 

 

Zdroje

Fránek, T. (2006): „Zelení neuspěli se stížností na volby.“ In: aktualne.cz. Publik.: 29. 6. 2006, 13:00 [online].

Mach, J. (2021): „Odborník na ústavní právo Marek Antoš: Rozhodnutí je správné, načasování sporné.“ In: novinky.cz. Publik.: 4. 2. 2021, 17:54 [online].

Mlejnek, J. (2021): „POLITIKA: Záludná justiční vražda.“ In: neviditelnypes.lidovky.cz. Publik.: 9. 2. 2021, [online].

[1] František Bradáč (KDU-ČSL), Zdeněk Brož (KDU+NV), Michael Canov (SLK), Tomáš Czernin (TOP 09), Václav Hampl (KDU-ČSL+SZ), Petr Holeček (STAN), Jan Horník (STAN), Miluše Horská (KDU-ČSL+Nestran), Luděk Jeništa (TOP+STAN), Lumír Kantor (KDU-ČSL), Václav Láska (KDU-ČSL+SZ), Zbyněk Linhart (STAN), Zdeněk Papoušek (KDU-ČSL), Jiří Růžička (TOP+STAN), Jitka Seitlová (KDU-ČSL+SZ), Leopold Sulovský (Ostravak), Jiří Šesták (STAN+HOPB), Petr Šilar (KDU-ČSL), Ivo Valenta (SsČR), Jiří Vosecký (SLK) a Eliška Wagnerová (SZ). Paradoxní je, že část stěžovatelů v době vyhlášení rozsudku už dávno senátory nebyla (např. E. Wagnerová).

Comments

comments

Powered by Facebook Comments

Příspěvek byl publikován v rubrice Andrej Babiš, Česká republika, hlasování, Miloš Zeman, ústava, ústavní změny, volby, volby 2021, volební rovnost, volební systém, volební účast. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.