„Jsem liberál a mám rád svoji zemi!“ Takovou větu dnes vypustí z úst jen málokdo. Být liberálem a vlastencem v jedné osobě zní nějak nepatřičně, jako by si člověk pletl pojmy, nebo se liberálům přímo vysmíval. Jenže v této větě je obsaženo vše. Dnešní článek bude o tom, co je s dnešním liberalismem špatně a co s tím my, liberálové, můžeme dělat.
Plačky na špatném hrobě
K článku mě vybudila inflace „obran liberalismu“, které operují s myšlenkou ohrožení autoritářskými silami a populisty. Liberálové vyklízí pozice a každý souboj s odpůrci je nejen vyčerpávající, ale liberálové navíc často prohrávají, jelikož nemají silný příběh, který by mohli předložit svým sympatizantům. Liberalismus navíc svým individualismem a důrazem na osobní odpovědnost nemůže přistoupit na zjednodušující a populistické vize neliberálních soupeřů, čímž logicky tahá za kratší konec provazu. Typický je článek s názvem Vyhráli jsme my, takže vy musíte „shut up“, zní manifest neliberální demokracie od Jana Moláčka (2020).
Problém většiny takových obran[1] je nejen v nepochopení současného problému nárůstu populismu, ale hlavně neuvádí žádná přijatelná řešení, nepočítáme-li rezignaci („Je namístě připustit i možnost, že se s tím nic dělat nedá.“) či zbožné přání, aby hrozící ekologická katastrofa dala liberálům za pravdu („Možná že právě nová verze liberalismu, zahrnující tentokrát i ty, na něž předchozí verze příliš nemyslely, a citlivější k životnímu prostředí, by mohla být velkým příběhem, který vezme vítr z plachet jeho odpůrcům.“).
Čekání na řešení deus ex machina je rezignace. Namísto toho, abychom žehrali, že svět není už jak v 90. letech[2] a že odkaz Václava Havla byl zašlapán do země a mnohokrát popliván, se musíme sami sebe ptát, zda se liberalismus nedostal do slepé uličky naší vlastní vinou a zda by se s proměnami světa v prvních desetiletích 21. století neměla změnit i současná liberální doktrína. Chyby hledejme nejdříve u sebe.
O čem se bavíme?
Nejprve trochu nudné teorie. Liberální demokracie a liberalismus. Dvě slova, která k sobě mají blízko, blíže než konzervatismus a autoritářství, ale zdaleka nejsou to samé. Liberální demokracie je specifická forma demokracie. Taková, která svým občanům zaručuje nezpochybnitelná práva a kterou charakterizují volení vládní úředníci, svobodné a pravidelné volby, všeobecné volební právo, právo ucházet se o úřad, svoboda projevu, právo na alternativní informace a svoboda sdružování. Tyto znaky odlišují liberální demokracii od jiných „demokracií“, třeba od těch lidových, kde taky máte všeobecné volby, ale už se nemůžete svobodně rozhodnout, koho volit, jelikož máte k dispozici jedinou kandidátku. O právu na shromažďování ani nemluvě.
Teď si říkáte: Kde je ochrana menšin? Kde jsou nezávislá média? Kde je boj proti nacionalismu, xenofobii a rasismu? Kde je multikulturalismus? Kde je boj vůči fake news? Vidíte správně – nikde. Liberální demokracie totiž znamená minimální standard pro funkční demokracii, tak jak ji chápeme dnes asi všichni, nepočítáme-li pár otrlých příznivců Adolfa Hitlera či Josifa Stalina.
Vše, co dnes odpůrce „liberálů“ dráždí (potraty, legalizace marihuany, stejnopohlavní svazky, inkluze, migrační a azylová politika, koncept ochrany menšin), vychází z liberalismu jakožto hodnotové a politické doktríny a nikoliv ze samotné existence liberální demokracie.
Liberalismus mezi námi
Současný liberalismus je široký ideologický proud, který vznikl na konci 18. století z osvícenství, ze střetů s milovníky starých pořádků a příznivců monarchistického zřízení. Vypůjčme si příběh ze Severní Ameriky roku 1774. Otcové zakladatelé USA na setkání ve Filadelfii rozhodně dalekosáhle nedebatovali nad právy žen či otroků. A ani nemohli, jelikož koncept skupinových práv dle minoritní či genderové příslušnosti jim byl naprosto cizí a objektivně tu byl daleko závažnější problém v anglickém králi Jiřím III. a v jeho veskrze konzervativní snaze zakroutit rebelům krkem. Byli Otcové zakladatelé liberálové, nebo konzervativci? V té době liberálové, z dnešního pohledu oškliví konzervativní rasisté a mizogyni s předpotopními názory.
Důležité je si uvědomit, že politika i společnost se neustále vyvíjejí. Při hodnotových soudech proto musíme vnímat také ducha doby, tj. stav tehdejší společnosti, konvence, míru lidského pokroku a rozvinutost technologií. Vyčítat v roce 2020 Georgi Washingtonovi vlastnictví stovek otroků je stejně idiotské, jako vyčítat Stanislavu Křečkovi, že v roce 1981 velebil socialismus. Trvat na liberálních hodnotách rozjuchaných 90. let i v roce 2020 bude smysluplné asi stejně.
Jak se tedy z liberalismu Johna Locka a Johna Stuarta Milla stal liberalismus dnešního střihu? Chtělo to více jak 200 let vývoje, několik zásadních společenských změn, marxismus a dvě světové války.
Když to zjednodušíme, tak nejprve vznikl liberalismus a konzervatismus – liberalismus jakožto akce proti zažitým pořádkům a konzervatismus jako reakce na něj. Tento zápas začal ve Francii a USA. Jako důsledek vznikla práva občanská (právo na majetek, volnost pohybu, svoboda vyznání apod.) a politická (právo volit, být volen či svoboda sdružování apod.). Po roce 1848 však politika získala další dimenzi – sociální práva (pracovní právo, právo na stávku) a od té doby připomíná trojúhelník – liberalismus, konzervatismus a socialismus, čehož si mnoho lidí ještě nestačilo všimnout. Takto to šlo dlouhou dobu, zejména po zlatý čas masových stran konce 19. a první poloviny 20. století.
Ženy, homosexuálové a ti ostatní
Pro dnešní liberalismus je důležitý vývoj pro roce 1945. Nacistické Německo leží v troskách, spojenci ovládají Berlín a dvě japonská města jsou sfouknuta z povrchu zemského. Druhá světová válka skončila. Těm chytřejším je ale jasné, že souboj mezi totalitním Sovětským svazem a demokratickým „Západem“ vedený Spojenými státy bude pokračovat. Co se dělo v Táboru míru nemusím přibližovat. Pro dnešní situaci je důležitější vývoj v západní Evropě a také v USA. Tam se totiž začalo v plné síle projevovalo něco, co predikoval Georg Wilhelm Friedrich Hegel – vítězství republikanismu jakožto konečného zřízení a přibližování mnohými nepochopeného konce dějin Francise Fukuyamy. Zatímco my v Československu budovali socialismus sovětského typu, západní demokracie se přetavují v něco, co mnozí politologové glosovali jako „demokracie rozdělené otázkou hrazení zubních plomb“.
Důsledkem druhé světové války totiž dochází k zásadnímu omezení politického konfliktu. Fašismus a autoritářské sklony byly vyloučeny z politického života a ostrakizovány. Koketování s komunismem bylo na západě záležitostí intelektuálního fetiše či důsledkem přímé kolaborace se SSSR. Každopádně obdiv západních salónních komunistů vůči Stalinově státnímu gulagu klesá po rozdrcení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956.
Liberální demokracie se tak stává jediným přípustným režimem a strany se navzájem liší pouze v otázce výše daní a politikou zaměstnanosti. V důsledku omezení konfliktu se politika rozlévá i do jiných dimenzí, ve kterých to nebylo dříve obvyklé a ani možné – do sexuálních vztahů, do postavení žen, do vztahů s menšinami, do otázky, zda hradit, či nehradit zubní plomby ze státního. Šedesátá léta jsou tady. Není náhodou, že sexuální revoluce vzniká v zemích, které byly dlouhodobě stabilní, kde státní zřízení již nebylo otázkou k diskuzi a které po dobu II. světové války strádaly nejméně. Tím myslím hlavně USA a v Evropě Švédsko.[3]
Liberálové toto rozšíření politického hřiště přirozeně vítají, získávají tak novou dimenzi, jak se od ostatních odlišit. Politika tak vybočuje z tradičního rozměru a vzniká to, co o desítky let později nepřesně nazýváme „kulturními válkami“. Jsou to liberálové, kteří vyprávějí onen přitažlivý příběh o občanech, kteří si mohou užívat svobody, kteří nejsou vylučováni či ostrakizováni na základě rasy, pohlaví či původu. O svobodě každého, kdo je ochoten přiznat svobodu i tomu druhému. Svoboda bez předsudků. Konzervativci jsou vývojem nadšeni už méně. Sexuální svobodu a emancipaci žen chápou jako útok na základní instituce společnosti, ohrožení dlouhodobě budovaných vztahů a znak morálního úpadku Západu, čehož se drží víceméně dodnes.[4] Pro socialisty je ochrana znevýhodněných také silným tématem, což jim umožňuje vytvořit životaschopné aliance s liberály. Čtvrtou dimenzi politiky, tj. postmateriální či postmoderní rozměr se vším všudy, ovládli liberálové.
V roce 1989 přichází další velké vítězství. Poslední nepřítel liberální demokracie padá na kolena a ve východním bloku vznikají demokracie jako houby po dešti. Konec dějin je dokonán. Bývalí nepřátelé si padnou do náruče, Německo se spojuje a Václav Havel, před pár měsíci ještě vězeň nepřátelského režimu, mluví v americkém Kongresu. Víra v demokracii a svobodu nemohla být vyšší. Více svobody, více demokracie. Liberálové jsou na koni a vítězí. Začínají devadesátá léta. Střih.
11. března 2020
Dnes by bytostný liberál mohl propadnout skepsi, což většina z nás také dělá. Stačí se podívat na USA, kdysi symbol svobody a demokracie, dnes spíš připomínající film Idiocracy. Kde jsme za posledních 30 let udělali chybu?
Bohužel jich je hned několik. Zaprvé jsme nereagovali na změny doby a nechápeme společenské posuny posledních dvou dekád. Také jsme rezignovali na individuální odpovědnost a kvůli lenosti jsme ji nahradili konceptem skupin, za což by nás titánové liberalismu nakopali do zadnic. V neposlední řadě jsme si nechali vyrazit z ruky nejsilnější zbraň politiky – vlastenectví a národní hrdost. A největší problém je, že místo přiznání vlastních chyb stále setrváváme na stejném kurzu –v bláhové víře, že nám „někdo“ (pravděpodobně občan, který najednou prozře před naší pravdou) nebo „něco“ (ekologická katastrofa) nakonec dá za pravdu. Každou prohrou stále více lpíme na ideálech, kvůli kterým vlastně prohráváme, a neuvědomujeme si, že původní myšlenky liberalismu, které dokázaly přesvědčovat masy, již dávno nehájíme. Bludný kruh.
Změny se dějí, liberalismus stojí
Co bylo největší společenskou změnou po roce 2000? Mnozí řeknou přistěhovalci, další budou jmenovat terorismus, ale všichni byste se měli podívat do kapsy. Ano, nová média a hlavně internet, který naprosto zvrátil způsob, jak homo sapiens získává, zpracovává a vyjadřuje myšlenky a informace. Změna natolik zásadní, že ovlivňuje téměř vše – jak komunikujeme, jak se seznamujeme, jak platíme, jak volíme. Hloubku této změny si ani neuvědomujeme. A co to má společného s liberalismem?
Mnoho. Zploštění světa hlavně odhalilo, že příznivců liberalismu je v populaci menšina, velmi malá menšina.[5] To, že liberalismus v ČR se stal vedoucí ideologií po roce 1989, tj. tou, která nastavuje hranice mezi dobrým a špatným, byl důsledek změn v roce 1989. Důvodem byla samozřejmě sametová revoluce, kdy liberálové byli vůdčí ideologickou skupinou. Pokud bojujete vůči režimu, který si libuje v pošlapávání lidských práv a totální kontrole, tak jste liberály tak nějak všichni. A jelikož účastníci sametové revoluce jakožto nová elita svobodného Československa obsadili většinu neuralgických bodů nového režimu (parlament, média, nevládní organizace, školství atp.), byl liberalismus dlouhodobě přijímaným a opticky nejsilnějším ideologickým proudem. To říkám jako liberál a přiznejme si, že v uplynulých 30 letech představovala dosavadní politická reprezentace, umělci či novináři mnohem liberálnější skupinu než široké obyvatelstvo.
Až příchod nových médií, sociálních sítí a komunikace, která nestojí nic, postupně odhalil, že také existuje široká vrstva obyvatel, která má na otázky vyplývající ze 4. politické transformace naprosto jiné názory. Jan z Děčína zjistil, že jeho názory na Rusko, které byly o dost jiné než názory současných elit, sdílí také Marek z Kladna. A postupem času zjistil, že takových lidí je mnohem více. A také zjistil, že jeho názory jsou zastoupeny v klasických médiích velmi málo.
Optimismus z nástupu neomezených možností internetu rychle vystřídala kocovina. Zatímco různým neliberálním formacím internet dodal pocit síly, jelikož objevily, že nejsou samy, liberály paralyzoval strach. Nová média totiž v plné nahotě ukázala, jaká česká společnost je. Tedy jaká česká společnost přibližně je, jelikož ty nejostřejší názory stejně nikdo na sítě nepíše. Najednou jsme mohli číst rasistické urážky na adresu Romů, hate speech[6] nejhrubšího zrna, projevy obdivu k nacismu, fašismu, komunismu, Rusku i bývalému režimu v ČSSR. Četli jsme nelichotivé zmínky o liberálech, o ČT a Bilderbergu.
Ale neuvědomili jsme si jednu věc: Takoví lidé tu byli vždycky, akorát jsme o nich nevěděli. Nová média vše vynesla na světlo světa. Bytostný rasista Jarda, který každý pátek nadával na Romy v oblíbené restauraci za přizvukování kamarádů, to dnes akorát dělá v diskuzi na Novinkách za přizvukování jiných uživatelů. Tudíž nepanikařme, nic nového se neděje.
Situace se nezhoršuje, je stále stejná, akorát excesy jsou více vidět. Co s tím? Jednoduché. Musíme ubrat v moralizujících odsudcích zcela marginálních záležitostí. Hysterickými akcemi vůči domnělým rasistům, koordinovaným doxingem[7] či morálním rozhořčením ve stylu Helen Lovejoy se pak stáváme utlačovateli a v konečném důsledku jsme vlastně těmi, proti kterým bojujeme. Navíc tématu nechtěně získáváme pozornost. Jeden nejapný tweet či komentář se tak stává relevantním celospolečenským tématem, ke kterému se musí vyjádřit premiér, primas i poslední vítěz SuperStar. Barbra Streisand by mohla vyprávět. Používáme kanon na komára a čím více z kanonu střílíme, tím méně se ho komáři bojí. Až o něco opravdu půjde, nikdo nás nebude poslouchat.
Kde je svoboda slova, pro kterou jsme všichni zvonili klíči? Kde je pluralita názorů, o které jsme snili? Pokud jsem liberál, musím excesy spojené se svobodou slova tolerovat. Bez výjimky. Parafrází Voltaira tak nesouhlasím s názorem rasisty Jardy, ale i on má právo na názor, i když je dle mého soudu naprosto zvrácený. Svoboda prostě znamená, že můžete říkat ostatním lidem to, co nechtějí slyšet. Proto říkám, pojďme se vrátit k principu opravdové svobody. Obnovme požadavek svobody slova a důsledně jej prosazujme. Buďme aktivní a formulujme agendu na zrušení všech zákonů a omezení, které svobodě slova brání, včetně trestného činu pomluvy. Cílem je minimálně úprava jako v USA. Svoboda slova buď je, nebo není – nic mezi tím. Tím získáme pozitivní téma, které půjde jednoduše vysvětlit a získáme příznivce. Vezmeme tím vítr z plachet dnešním autoritářům, kteří si z boje za svobodu slova udělali svoji značku. Z agendy, která bytostně patřila liberálům a my ji ztratili.
„A co Romové? A co Židé? Takhle se do nich bude moct každý beztrestně navážet,“ slyším výtky. To není argument. To je strach a neznalost principů liberalismu. Taky si musíme přiznat, že hanobení i přes existenci zákonů stejně existuje, tudíž zákony příliš nefungují. Bytostné rasisty jen nutí mluvit v jinotajích a schovávat se za eufemismy, samou podstatu zákony proti hanobení neřeší a pouze lakují stav české společnosti na růžovo.
Navíc se zamysleme nad současnou situací, kdy někteří z nás jsou přesvědčeni, že autoritáři získávají navrch. Také by se mohla přihodit tuze nemilá věc, že námi zavedené náhubky se rychle stanou náhubky pro nás samotné. Nechtěl bych se dožít toho, že bude prosazen zákon zakazující hanobení hlavy státu. Ostatně návrh zákona tu už proběhl v roce 2016.[8] Logika našich soupeřů je neúprosná: „Pokud se nesmí hanobit menšiny, tak proč prezidenta hanobit lze?“ Výtka, že se jedná o volenou funkci, neobstojí. „Proč se tedy nesmí hanobit menšiny, ale lidé ve volených funkcí ano, copak je to nějaká rovnoprávnost?“ Takovou debatu nevyhrajeme a pouze pošlapáváme princip svobody slova. Svoboda slova znamená také možnost urážet kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv. Pokud může proběhnout Frljičova hra Naše násilí, vaše násilí, pokud můžeme o Zemanovi veřejně prohlásit, že je „kun*a“, tak musíme akceptovat také situace, při nichž nějaký chudák vyřkne: „Cikáni jsou svi*ě.“ Proto držme hřiště v rovině a braňme se jakémukoliv omezování.
S tématem svobody slova se pojí také právo na informace. Jak jsme si řekli už v úvodu, jedním z pilířů liberální demokracie je právo na alternativní informace. „To jako na fake news?“ vyvstane otázka. Ano i ne. Právo na alternativní zdroje má prostě zaručit, že někdo (v minulosti většinou stát) nezíská monopol na informace a tím také monopol na pravdu a lež. Jak to fungovalo v komunistickém Československu netřeba připomínat. Základní axiom tedy je – nikdo nikdy nesmí získat monopol na informace, monopol na to, aby říkal, co je dobré a co je špatné. A to včetně českých elfů, Facebooku či ruské ambasády.
Dnes je situace spíš opačná – zdrojů je tolik, že se v tom někteří z nás ztrácejí. Existují seriózní zdroje, méně seriózní, zcela neseriózní, bláznivé, primárně lživé, sekundárně lživé a nakonec žumpa všech žump – bulvár. Každý si může vybrat, co chce číst a čemu chce věřit. Že tu existují servery, které kopou za Vladimira Putina? To je pravda. Měli bychom je zakázat? Ne. Měli bychom upozorňovat, že nepíšou pravdu. Možná, ale je to otravné. Měli bychom je číst? Rozhodně. Jelikož jen pokud se setkáme s propagandou, tak ji bezpečně poznáme.
Individualismus
„Pryč s menšinami!“ Heslo spíš ze sjezdu SPD, ale politika ochrany menšin je to, co táhne současný liberalismus ke dnu. Bez legrace. Pokud budeme dále společnost diferenciovat na x subkategorií, nikdy si nezískáme přízeň majority a sami si podřezáváme větev, zatímco odpůrci budují monoblok.
Hluboko usídlená představa, že skupiny mají společné znaky a společné zájmy, byl vlastně ten důvod, proč liberálové starý řád napadli a rozložili. Stavovský stát s pevně danou strukturou, kdy páni vládnou, vojáci bojují a rolníci se plahočí po poli – princip starý jako lidstvo samo – byl nahrazen myšlenkou svobody, která znamenala sejmutí okovů původu. Revoluční myšlenka, že občané – jednotka vedle jednotky – jsou si rovni. Jak? Ve svých politických a občanských právech. A když říkáme „A“, tak taky musíme říct „B“. Jsme si rovni pouze v úzkých oblastech. Nerovnosti existují a existovat bodu. Někdo je bohatší, někdo chytřejší, někdo má hezčí vlasy a další zase větší sílu. Všichni se ale můžeme stát prezidentem, popelářem nebo známým zlodějem. Je to jen na nás. A je jedno, zda je to rolník, voják nebo bývalá aristokracie.
Po 200 letech a za přispění marxismu, který také individua řadil do jednotlivých tříd, je stavovský stát zpět a liberálové mu bez protestů přizvukují, dokonce to vydávají za svoji vlajkovou loď. Znovu tu tak máme stát, který není tvořen individui, ale poloindividui se zájmy, které jsou postaveny na skupinové identitě. Stát kmenů. Jsou kmeny větší (muži a ženy), jsou kmeny menší (Romové, přistěhovalci, rybáři) a politika s tímto operuje a už nám to ani nepřijde divné.
Asi to cítíte taky. Současná liberální doktrína je v rozporu s bytostným individualismem. Nyní si položme důležitou otázku: Nakolik jsou zájmy romského podnikatele totožné s Romem žijícím už 6 let na ulici? Minimálně. Co spojuje somálského právníka, který pracuje na burze v New Yorku, a somálského pastevce, který se plaví na děravém člunu na Maltu? Nic. Jediné, co je spojuje, je pofidérní etnicita, přiřazený a diferencující znak od majoritní společností. Nakolik je politika ženských kvót liberální myšlenkou? Ani procentem. Jelikož liberalismus nepřipouští, že ženy mají stejný zájem jen proto, že mají dva stejné chromozomy. Ženy nejsou postižené a nepotřebují berličku k tomu, aby vládly. Mají volební právo a můžou se utkat se všemi. Škatulkování škodí samotným ženám stejně tak jako minoritám a hlavně nám liberálům, kteří jsme vyhodili svobodu oknem. Proto nejsme zajímaví a nemáme „ten“ příběh, který by občany zaujal.
Co s tím politicky? Nejprve se zbavme balastu. Odmítněme všechny politiky založené na naprosto liberalismu cizí myšlence, že skupiny něco znamenají. Odmítněme všechny programy, které jsou postaveny na jednom diferenčním znaku. Všechny ženské kvóty, všechny čistě romské nadace, pánské kluby, nebo restaurace pouze a jedině pro seniory. Zbavíme se kritiky. A co místo toho?
Hrdost na svoji zemi. To je ten zásadní důvod, proč liberálové ve velkém prohrávají – nechali jsme si vzít téma národa a vlastenectví. Tu nejsilnější, nejjasnější a nejjednodušeji komunikovatelnou myšlenku, že láska k národu spojuje. Co jsme nabídli místo národa? Evropanství? Světoobčana? Boj proti nacionalismu? Nemusíte být Sherlock Holmes, abyste vydedukovali, že je to hodně slabá náhražka.
Mít rád svoji zemi ještě neznamená pohrdat ostatními. „Jsem hrdý, ne kvůli tomu hrubý,“ rapují PSH. A takhle k tomu přistupme. Jsme hrdými Čechy, kteří mají rádi svobodu. Máme k tomu chytlavý historický příběh. Jsme potomci Husa, husitů, Masaryka, Havla. Vždy šlo o blaho národa, šlo o principy. Národa, který si cení svobody a demokracie a který si chce dělat věci po svém. To je ten příběh, který liberálové dnes nemají. Národní uvědomění a emancipace nám dovolila být liberálními. Nezahazujme nejsilnější zbraň jen proto, že to není v módě nebo že národem se dnes ohánějí jen burani z vesnic. To je zásadní chyba. Vlastenectví není v rozporu s liberalismem. Evropská spolupráce neznamená odmítnutí národní identity. To po nás nikdo nechce. Přeberme téma národa a národního cítění znovu zpět od našich odpůrců. „Jsem vlastenec a liberál. Mám rád svobodu a tuhle republiku.“ Buďme pozitivní. Hrdost je jedna z věcí, po které občané dnes touží nejvíc. Nabídněme jim naši verzi hrdé a nezávislé republiky, nesporně lepší, než jakou nabízejí naši odpůrci. Jedině tak znovu získáme příznivce, získáme příběh a vezeme vítr z plachet různým národovcům, kteří jsou autoritáři až hanba.
Poslední věc, kterou děláme špatně, je postoj k náboženství a církvím. Liberální myšlenka v současné době zní tak, že v co věřím, do toho nikomu nic není. Ano, je to tak. Náboženská svoboda je jedním z pilířů liberalismu. Ale v individuálním rozměru, přísně individuálním rozměru. „Dokud budou darebáci a hlupáci, budou i náboženství,“ řekl Voltaire a měl rozhodně pravdu. Laická republika a důsledné oddělení církve od státu jsou věci, na které musíme jako liberálové trvat za všech podmínek. Tudíž žádné kříže ani šátky ve školách, žádná účast arcibiskupa při otevírání tunelu Blanka. Republika nezná náboženství a svoboda je antitezí víry. Tímto přístupem budeme měřit všem stejně. Získáme jak hysteriky, kteří se bojí muslimské invaze, tak mlčící většinu, které je náboženství zcela ukradené, jelikož nebudeme nikoho vyzdvihovat ani upozaďovat.
Shrnutí
Udělali jsme tu chybu, že jsme opustili principy starého dobrého liberalismu, jelikož jsme mysleli, že 4. dimenze politiky se stane tou nedůležitější. Chyba lávky. Stala se akorát prostorem, kde se liberálové pouštěli do nekonečných disputací, zatímco odpůrci pozvedli ideje, které jsme jim neprozřetelně nechali na zemi. Co tedy dělat? V první řadě jde o ideové napravení – znovu důsledně hajme skutečnou svobodu slova, princip individualismu, laickou demokracii a buďme vlastenci. To jsou 4 kroky, které nás dostanou z rohu a z defenzivy.
Taky udělejme taktické změny. Pozorujme své ideové nepřátele, jak komunikují a co vzývají. Místo toho, abychom na ně koordinovaně plivali, nebo se je pokoušeli „pochopit“ (což je eufemismus pro pohrdání), musíme jim vyrvat témata z rukou a použít je. Politika je o prosazování myšlenek. A prosadí je pouze ten, kterého poslouchá publikum, jelikož mluví jejich řečí.
Už jste pochopili, o co mi jde? Budeme postupovat jako Bill Clinton při svém znovuzvolení v roce 1996. Posunout se do středu, přebrat témata soupeři, přetvořit je a nabídnout svoji verzi, která je snesitelná pro většinu. Nic složitého ani těžkého.
Zdroje
Moláček, J. (2020): „Vyhráli jsme my, takže vy musíte „shut up“, zní manifest neliberální demokracie.“ In: Deník N, publik.: 17. 2. 2020. [online]
Boček, J. et al. (2018): „Nejsou jen liberálové a autoritáři, to je nebezpečná iluze, říká Dan Prokop. Test prozradí, koho volíte.“ In: iRozhlas.cz, publik.: 21. 5. 2018. [online]
Návrh poslanců Zdeňka Ondráčka, Vítězslava Jandáka, Zdeňka Soukupa, Marka Černocha, Petra Adama a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, 14. 11. 2016. [online]
[1] Zjednodušeně řečeno: Zlí populisté si dělají, co chtějí, a hloupí voliči jim skáčou na špek.
[2] Záleží na tom, z jaké perspektivy se díváte. Např. obyvatelé Sarajeva by asi nesouhlasili.
[3] Odsud pojem „švédská trojka“, jelikož Švédi začali otevřeně o sexu a sexualitě mluvit jako první.
[4] Typický konzervativní argument k právům homosexuálů: „Co se odehrává v ložnici, by nemělo být předmětem politiky. Tedy ani upravováno zvláštním zákonem.“
[5] „Nejsilnější segment jsou materialisté, těch je v populaci asi dvacet procent. Nejslabší liberálové, necelých deset.“ (Boček, Cibulka, Kočí 2018)
[6] V češtině nepřesně hanobení.
[7] Publikace osobních údajů z veřejně dostupných zdrojů ohledně určité osoby, aby se snáze stala terčem veřejného rozhořčení a byla vystavena tlaku. Tj. publikace telefonního čísla, adresy, fotek za účelem snadnější identifikace jedince.
[8] Návrh poslanců Zdeňka Ondráčka, Vítězslava Jandáka, Zdeňka Soukupa, Marka Černocha, Petra Adama a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, 14. 11. 2016. [online]
