Na první pohled se zdá, že debakl během posledních voleb Piráti dokázali spolknout, což ukazuje jejich politickou vyspělost a smysl pro odpovědnost. Z pozice nejslabšího se tato strana antiestablishmentu stala establishmentem, předseda Ivan Bartoš přijal pozici místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj, Jan Lipavský byl protlačen proti vůli hradního pána do křesla ministra zahraničí a ostatní Piráti přijali legislativní či reprezentativní funkce (např. Olga Richterová jako místopředsedkyně Sněmovny). Člověk by mohl říct, že to všechno mohlo dopadnout hůř. Jenže politika je záležitost výsostně vrtkavá a co se ze začátku zdá jako dobré řešení, se rychle může stát noční můrou.
Fiala je v pohodě
Kdyby současná vláda měla výhodu ekonomického konjunktury, během které se objektivně vládne snáze než za doby hluboké krize, Piráti by mohli být v klidu. Evidentní ideologické rozpory mezi liberální částí vládní koalice (Piráti, TOP 09 a částečně STAN) a konzervativním zbytkem by mohly být tím správným kořením jinak nudného přetahování, zda více podpořit malé podnikatele, kulturu či stavbu cyklostezek. Jenže tu máme válku, zdražování energií a nejvyšší inflaci za dvě dekády, což z působení ve vládě dělá procházku minovým polem. A Piráti vzhledem k preferencím, které se pohybují od 4,3 do 7,5 %, si nemohou dovolit žádné šlápnutí vedle.
Problém pro Piráty, mnohem více než třeba pro ODS či TOP 09, tkví v tom, že jako strana liberálně-kosmopolitního středu nejvíce oslovuje mladé, vzdělané a „alternativně“ smýšlející jedince. Slovo alternativní v českém kontextu znamená ty občany, kteří sice podporují kapitalismus (tedy nejsou to žádní neomarxisté či bytostní socialisté), ale chápou, že jeho současná podoba spěje k oligarchizaci, zvyšování nerovností mezi nejbohatšími a zbytkem populace a že startovní pozice nejmladší generace je objektivně horší než jejich rodičů. Od strany tak očekávají, že bude podporovat redistribuci prostředků, chytrá a úsporná řešení založená na nových technologiích a že bude hájit svobodu a důstojnost obyvatel bez rozdílu. Jenže problém je, že Piráti nyní sedí ve vládě s ODS, která tato řešení více méně odmítá.
Se zhoršující se ekonomickou situací bude růst míra naštvání na vládu. To je přirozený jev. Jenže to, jak se ono naštvání projeví v preferencích, zasáhne každou stranu jinak. Pro ODS tvrdá rozpočtová politika, která se zaměří na škrty a na „vlastní odpovědnost obyvatel za svůj ekonomický status“, problém nepředstavuje. Její příznivci jsou ideologicky pevní a stále věří ekonomismu 90. let, který redistribuci považuje za sprosté slovo. Ani růst počtu exekucí a masivní rozšíření chudoby tyto voliče neodradí.
A co Piráti? Ti dostanou od svých zbývajících příznivců za uši. Za podporu asociální vlády, za nedostatečnou pomoc, za pomalé prosazování vlastních priorit. Pokud Putinova dobyvačná válka neskončí hned zítra vítězstvím Ukrajiny, mají Piráti v ruce odjištěný granát, který je může poslat do politického zapomnění.
Sophiina volba
Co s tím? Vedení Pirátů si problém moc dobře uvědomuje, a proto strana upravila komunikační strategii. Jednak vysílá do éteru vlastní návrhy na řešení ekonomické krize („Pomoc rodinám ze zisků energobaronů“) a také tlačí své dlouhodobé vlajkové priority. Vnitrokoaliční válku o smysl manželství sice zažehla KDU-ČSL, která se také potácí okolo 5% volební klauzule, ale pro Piráty je téma příliš přitažlivé, než aby ho nechali být.
Což o to, sňatky osob stejného pohlaví se u Pirátů objevují od jejich vzniku v roce 2009. Na druhou stranu předpokládat, že na tématu, které objektivně zajímá cca 10 % obyvatel a 15 % aktivních voličů, se bude Pirátská strana moci odlišit od ostatních stran ve vládní koalici, je naivní. Piráti jsou příliš slabí a příliš málo důležití na to, aby si v současné politické konstelaci mohli cokoliv smysluplného vydupat. Strana se tak dopouští stejné chyby, jakou už udělala před volbami. Zkouší hrát na obě strany, něco tam, něco tady, trochu toho liberalismu a výsledek je nematný neslaný, pro bývalé příznivce dokonce odpudivý.
Jak příznivce Pirátů, který se v roce 2017 nechal strhnout antikorupční rétorikou a heslem Pusťte nás na ně, ocení situaci, kdy vláda místo energetické chudoby řeší rozpočtový schodek jako alfu a omegu i za cenu masové chudoby? Jak na příznivce Pirátů působí jména jako Pavel Blažek, Radek Pokorný či Martin Půta a to, že Piráti tyto lidi mlčky tolerují? Špatně. Piráti jsou zkrátka v kleštích vládní politiky, ze které jsou pouze dvě cesty: do zapomnění a do opozice.
Odvážnému štěstí přeje
Nejjednodušší způsob je samozřejmě nedělat nic a vsadit na to, že se všechno vyřeší samo. Je to varianta krátkodobých zisků a dlouhodobých ztrát s potenciálně fatálními důsledky. Touto cestou Piráti ve vládě, která to lehce může dotáhnout na nejnenáviděnější kabinet v historii ČR, definitivně přijmou úlohu pátého kola u vozu. Po 4 letech půjdou do voleb s tím, že se snažili, seč mohli a za všechny negativa vlastně můžou ostatní partneři z koalice a Andrej Babiš, který může tak nějak za všechno. V takové situaci bude zisk 4 mandátů jako v roce 2021 nejspíš úspěch. Ale mnohem pravděpodobnější je, že půjdou ke dnu podobně jako ČSSD, jelikož za 4 roky vládnutí s ODS naštvou i ty nejtolerantnější příznivce.
Druhá možnost je mnohem nebezpečnější, komplikovanější, ale zase má dlouhodobou perspektivu. Piráti už svým příznivcům ukázali, že obětovali svůj volební výsledek za porážku Andreje Babiše, všechna čest, a díky tomu se mohou posunout dál. Dalším krokem je položit si otázku: Opravdu je účast ve vládě nezbytná, respektive nejsou potenciální zisky odchodu z vlády vyšší než setrvání v ní?
Pokud se na to podíváme bez příkras, tak pozice ve vládě, kde Piráti drží pouze jeden hodnotný resort zahraničních věcí (do kterého navíc hodně mluví premiér), je strategicky nevýhodná. Jan Lipavský by musel předvést výkon hodný Henryho Kissingera, aby po 4 letech strhnul davy na pirátskou stranu. Šance, že se to povede Ivanu Bartošovi na místním rozvoji nebo Olze Richterové ve vedení sněmovny, je ještě titěrnější. Piráti spíš zůstanou ve stínu premiéra Fialy, který se stejně jako za Nečase stane prototypem asociálního politika, což je pomalu zabije.
Jenže Piráti nemusí věšet hlavy. Konstelace, ve které 4 pirátští poslanci pro vládní většinu neznamenají téměř nic, je výhodná i pro vlastní Pirátskou stranu. Při vhodném okamžiku mohou demonstrativně složit funkce, například kvůli nepřekonatelným rozporům ohledně míry a rozsahu vládní pomoci, aniž by to ohrozilo existenci vlády a reálně hrozil návrat Andreje Babiše. Piráti tím získají pozornost, možnost ve velkém kritizovat vládní kroky a navíc se stanou jedinou demokratickou opoziční stranou (dle jejich rétoriky). To, že byli ve vládě, kterou nyní kritizují, není velký hendikep. Spíš mohou poukázat na pevnost svých ideálů místo toho, aby dělali morální kompromisy za vládní křesla, což dnes může takto působit.
Krátce řečeno, Piráti by měli hledat cestu, jak se z tohoto vládního svazku elegantně vykroutit. Čím dříve, tím lépe. To pak mohou další parlamentní volby přežít jako důstojná strana. Jak se k současné situaci postaví vedení Pirátů, ovlivní mapu české politiky. Jestli tu za 4 roky bude sněmovna s Piráty, nebo bez nich.
