Implementace e-governmentu je kriticky závislá na nastavení jednotlivých projektů, které svou konečnou podobu nabývají v okamžiku zadání veřejné zakázky. Proto chceme-li fundovaně odpovědět na otázku, jak si vlastně stojí český e-government vůči ostatním státům EU, musíme jít až na samé jádro problému a tím je prostředí k zadávání veřejných zakázek v ČR a míra korupce s tím spojená.
Alarmující zjištění
Skepse české veřejnosti vůči velkým IT zakázkám není úplně neopodstatněná. Stačí si připomenout peripetie okolo nového registru vozidel, či výběrová řízení na Ministerstvu pro místní rozvoj. Kvalitu české státní správy hodnotí např. pracovní dokument Evropské komise „Zpráva o České republice 2015“. Alarmující zjištění je, že ČR zaostává oproti průměru EU v 6 ze 7 hlavních indikátorů Světové banky, jimiž jsou: hlas a odpovědnost, politická stabilita a neexistence násilí či terorismu, efektivnost státní správy, regulační kvantita, právní stát a kontrola korupce (viz graf níže[1]).
Zaměřme se na dva nejdůležitější ukazatele, které ovlivňují zakázky českého e-governmentu: efektivnost státní správy a korupční prostředí. Zpráva přímo uvádí: „…ačkoli Česká republika zlepšila své hodnocení týkající se ukazatelů „kvality institucí“, toto zlepšení vychází z velmi nízké úrovně některých dílčích ukazatelů a „přetrvávají vážné obavy ohledně korupce a nepřípustného ovlivňování“, přičemž důvěra veřejnosti v politiky je hodnocena jako „extrémně nízká“.[2] Nedostatečná výkonnost státní správy tak nejenže negativně ovlivňuje tržní prostředí, navíc nemá schopnosti ani vůli připravit a vést smysluplný projekt elektronizace. Míra korupce je ve srovnání s průměrem EU takřka dvojnásobná a její potírání se národním orgánům zatím nedaří i přes vytvoření nového akčního plánu proti korupci z listopadu 2014.
Veřejné zakázky po africku
Slabá a nevýkonná státní práva a korupční prostředí se nutně odráží v „kultuře“ zadávání veřejných zakázek. Česká republika je v současnosti zemí, ve které je použití netransparentních přístupů zdaleka nejvyšší. Například v roce 2013 15 % všech „veřejných“ zakázek bylo zadáno neveřejně (oficiálně nazýváno jednací řízení bez předchozího uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení) a u celé poloviny těchto zakázek se zadavatel ani nesnažil neveřejné vyhlášení odůvodnit.[3] Kontrola postupů jednotlivých zadavatelů je velmi obtížná, jelikož zadavatel hospodařící s veřejnými prostředky nemusí zadání nahlašovat nadřízenému orgánu.
Zde se dostáváme k českému začarovanému kruhu. Jelikož neexistuje oficiální platforma, kudy by muselo znění zakázek projít, není možné jejich nastavení a průběh efektivně kontrolovat. Ke kontrole by musel vzniknout propojený systém, kterým však ČR nedisponuje. K vytvoření tohoto systému není politická vůle (možné problémy s implementací a předražení) ani personální prostředky (současný systém je sice netransparentní, ale také je téměř zadarmo).
Řešení?
Ačkoliv uklidit Augiášův chlév uměl jen Heraklés, je tu několik postupů, jak alespoň zmírnit aktuální chaotickou situaci. Prvním okruhem opatření vůči zakázkám je sjednocení kritérií. V ČR nejčastěji vyhrává nabídka v nejnižší cenou, což je v EU raritou (82 % případů oproti průměru EU 56 %)[4]. Nedostatečná pozornost, která je věnována kvalitě a efektivitě, může vyvolat riziko cenově podhodnocených nabídek, které vyžadují několik změn smluv, aby projekt mohl být vůbec dokončen. Zkrátka nejnižší cena neznamená nejlepší nabídku.
Za druhé: stabilizovat právní prostředí a počet norem regulující veřejné zakázky, jelikož od roku 2006 dodnes můžeme napočítat úctyhodných 22 novel.[5] Tato legislativní smršť narušuje stabilitu rámce pro zadávání veřejných zakázek. Navíc parlament schválil další technickou změnu zákona o veřejných zakázkách, jejímž cílem je (zase) odstranit hlavní nedostatky.
A za třetí: stále chybí odpovídající pokyny a dohled nad veřejnými nabídkovými řízeními vůči zadávajícím subjektům. Ministerstvo pro místní rozvoj šíří informace a poskytuje zadavatelům odbornou pomoc, zejména v oblastech rozšíření počtu výběrových kritérií kromě kritéria nejnižší ceny, umožnění řízení na základě jediné nabídky a urychlení odvolacích řízení a omezení překročení nákladů. Tato osvěta však není koordinovaná a působí spíše jako hašení aktuálních problémů. Bez těchto bazálních změn se nedočkáme ani efektivní správy, ani fungujícího e-governmentu ještě v tomto století.
