Ačkoliv si to většina občanů ČR neuvědomuje, pondělí 12. března 2012 bylo pro českou parlamentní demokracii zásadním zlomem. V tisku jsme se mohli dočíst, že Řecku dostane další půjčku na umoření svých dluhů, že policie obvinila hlavního hygienika ze zmanipulování zakázek nebo že raketová přestřelka mezi Izraelem a pásmem Gazy znepokojila OSN. Krom toho v tento sychravý pondělní den začal platit ústavní zákon č. 71/2012 Sb., který zavedl přímou volbu prezidenta. Za současný stav, kdy si prezident vykládá Ústavu České republiky zcela po svém, si tak může parlament sám. Respektive za to můžou ti, kteří pro Pandořinu skřínku zvedli ruku.
„Může za to Kalousek!“
V tomto případě by byla mantra Andreje Babiše částečně pravdivá. Právě „vláda rozpočtové odpovědnosti“, kterou tvořily po volbách v roce 2010 ODS, TOP 09 a Věci veřejné, se zavázala ve svém programovém prohlášení, že vypracuje a předloží ústavní novelu přímé volby prezidenta, což bohužel opravdu udělala.
Během diskuze o konkrétním návrhu zákona se rychle vyprofilovaly dva tábory. Mezi politology a ústavními právníky bychom těžce hledali někoho, kdo by přímou volbu prezidenta kvitoval. Podobně se k návrhu stavěli tehdejší předseda Senátu Petr Pithart, prezident Václav Klaus či senátorka Alena Dernerová. Odpůrcům vadilo, že přímou volbou raketově vzroste legitimita prezidenta, ale pravomoci a odpovědnost zůstanou téměř totožné, což může rozkolísat současný ústavně-právní systém.
Příznivci přímé volby, mezi které můžeme zařadit většinu tehdejších poslanců, senátorů a některé novináře, argumentovali, že přímo volený prezident bude mít pozitivní vliv na participaci občanů a jejich zájem o politiku. Příznivci také připomněli nedávné zkušenosti z volby prezidenta v parlamentu, kdy Václav Klaus musel pro své zvolení sáhnout ke spolupráci s KSČM nebo zvolení Václava Havla o jediný hlas – v důsledku zatčení Miroslava Sládka.
V poslanecké sněmovně prošel ústavní zákon hladce, když ze 192 přítomných poslanců bylo 152 pro a pouze 2 proti. Všichni poslanci ČSSD, TOP 09 (Miroslav Kalousek samozřejmě také), VV i tehdejší nezařazení hlasovali pro návrh. V ODS také hlasovala většina pro, proti návrhu vystoupili pouze poslanci Aleš Rádl a Jaroslav Plachý.
V senátu to měl zákon o trochu složitější, ale ze 75 přítomných senátorů novelu schválilo 49 zástupců ČSSD, ODS a Jan Horník z klubu TOP 09 a Starostové. Naopak proti hlasovala část senátorského klubu ODS (Tomáš Grulich, Jaroslav Kubera, Jiří Pospíšil, Tomáš Jirsa, Jiří Oberfalzer, Karel Šebek, Alena Palečková, Zdeněk Schwarz, Daniela Filipiová a Tomáš Töpfer), celý klub KDU-ČSL, většina klubu TOP 09 a Starostů (Adolf Jílek, Soňa Paukrtová a Jaromír Štětina) a 2 nezařazení (Jaroslav Doubrava a Petr Pakosta). Návrh doputoval k prezidentu Klausovi, který jej podepsal 17. února 2012 a cesta k demokratickému marasmu byla otevřena dokořán.
Prezident Legitimita a ti ostatní
Dnes je jasné, co následovalo. Přímá volba prezidenta umožnila důchodci z Vysočiny, aby se do českého politického rybníčku vrátil s grácií buldozeru a začal si vyřizovat staré účty. To, že Miloš Zeman si může dělat, a také dělá, co chce, ale nevyplývá ze špatného vkusu většiny voličů v ČR, ale zkrátka z toho, že přímo volený prezident holt má, a vždy bude mít, největší legitimitu ze všech ústavních činitelů.
Uvažme. Současný prezident disponuje nezpochybnitelnou legitimitou od 2 853 390 občanů, kteří mu dali ve 2. kole volby svůj hlas. Volby jsou konány v jednom obvodě a také mají vysokou volební účast (minule 66,6 %), což vítězovi zaručuje automatický zisk vysokého počtu hlasů. Vhledem k nastavení ostatních voleb nemá jiný ústavní činitel šanci získat ani polovinu toho, co Zeman v roce 2018. Premiér Andrej Babiš teoreticky disponuje legitimitou čítající 1 500 113 hlasů, které však nedostal jen on, ale celá partaj ve 14 různých volebních obvodech. A strana/hnutí je vždy abstraktnější pojem než konkrétní osoba. Proto za přímé hlasy pro AB lze považovat pouze ty preferenční ze Středočeského kraje a těch bylo 48 645 (nejvyšší počet v celých parlamentních volbách).
I když sečteme hlasy pro dnešní koalici ANO, ČSSD a KSČM, kteřá menšinovou vládu drží nad vodou, získáme číslo 2 261 560 hlasů, což je stále o půlmilion méně než u prezidenta samotného. Senátoři, kterým stačí i méně než 5000 hlasů ke zvolení, prezidenta rozhodně neohrozí. Stejně tak jednotliví poslanci, krajští zastupitelé nebo zastupitelé obcí. Pouze teoretickou možnost nabízí evropské volby, jelikož se ty pořádají ve stejném rozsahu jako ty prezidentské (tj. jeden obvod pokrývající ČR). Nicméně volební systém a mizivá účast tuto možnost staví do velmi nepravděpodobného světla. Prezident je suverén, nejsilnější ze všech a jeho pravomoci a odpovědnost mu zkrátka přestaly stačit.
Debata tak nestojí na tom, zda lepšího prezidenta dokážou vygenerovat občané, nebo zprostředkovaně jejich zástupci. Hlavní problém je v tom, že novela umožnila vzniknout superpolitikovi, který kombinuje vážnost úřadu (prezident je v ČR chápán jako nadstranická osobnost), širokou legitimitu (ostatní pouze paběrkují), imunitu takřka vůči čemukoliv s relativní slabostí své funkce. Je pak přirozené, že se prezident snaží svoji legitimitu uplatňovat za hranicemi toho, co mu náleží. To, že Češi dvakrát upřednostnili více než neortodoxního Miloše Zemana, je věc sekundární. Problém je, že taková konstelace v parlamentním systému vůbec nastala. Co s tím?
Bič na Zemana? Ale kdeže…
To, že Miloš Zeman chápe Ústavu ČR jen jako doporučující, jsme se mohli přesvědčit hned v roce 2013, kdy kvůli kauze Nagyová protlačil svůj/úřednický kabinet, který vládl 203 dní bez důvěry. Nynější situace, kdy prostě odmítá jmenovat nového ministra kultury a již odmítl jmenovat Miroslava Pocheho ministrem zahraničí, je zcela analogická.
Nejlepší a nejsmysluplnější by samozřejmě bylo přiznat si, že nápad na přímou volbu nebyl to pravé ořechové a navrátit se k parlamentnímu výběru, abychom dnešní vychýlený režim dostali zpět, tam kde byl do roku 2013. To je však z politického hlediska nemožné, jelikož občané možnost výběru kvitují a omezení jejich práva na výběr prezidenta by nesli více než nelibě.
Další možností je prezidenta co nejvíce usměrnit, a to tak, že úpravou ústavy jasně vymezíme lhůty, do kdy a co má prezident udělat. Takový přístup ale zase naráží na limity toho, jak dalece můžou státní instituce nutit prezidenta, aby konal. Jelikož kromě ústavní či kompetenční žaloby neexistuje způsob, jak prezidenta k něčemu nutit, může Zeman zůstat klidný a dál prosazovat svoji vůli. Sama žaloba na prezidenta totiž musí projít parlamentem za souhlasu 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Tady je velká pravděpodobnost, že žaloba nemusí projít (např. prezident rozdává karty po volbách, takže si ho málo kdo chce znepřátelit). I kdyby žaloba prošla, rozhodnout musí Ústavní soud a můžeme předpokládat, že rozhodnutí bude trvat týdny, ale možná taky měsíce. Tento způsob usměrňování prezidenta je složitý a i kdyby nakrásně Ústavní soud řekl, že má prezident konat a on prostě nekonal, neexistuje způsob, jak ho donutit. Pak už zbývá pouze odvolání kvůli hrubému porušení ústavy, které také nebude hned.
Z tohoto důvodu by měla existovat možnost odvolání prezidenta v referendu. Za této situace by se Zeman již nemusel cítit tak pevný v kramflecích. Paradoxem dějin české politiky zůstane fakt, že odvolání v referendu a změnu pravomocí prezidenta prosazovala právě ČSSD. Že by špatná předtucha?
Třetí možnost je se se současným stavem smířit a pro příště naslouchat odborníkům, když říkají, že něco není zase až tak dobrý nápad. Občas si říkám, co by se stalo, kdyby vyhrál první prezidentskou volbu někdo jiný. Také by natolik ohýbal ústavu? Také by dělal naschvály ČSSD? Asi ne. Ale náš ústavní systém musí být odolný, i kdyby český národ zvolil do prezidentského křesla Jiřího Kajínka. Proto byla toto úprava ústavy špatně, proto dnes řešíme věci, které jsme do roku 2013 vůbec neznali, a proto je třeba si pokorně přiznat, že to byla chyba. Můžeme za to všichni. A hlavně naše bývalá politická reprezentace, která se poddala hlasu lidu a nevyslyšela argumenty odborníků.
